25 C 277/2021-20 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 10 460,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované dne [datum] úvěr ve výši 5 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum]. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 5 000 Kč a dále poplatku za poskytnutí úvěru a poplatku za poskytnutí termínu splatnosti, jejichž výši však žalobkyně neuvedla. Žalobkyně podáním ze dne [datum] doplnila žalobní tvrzení tak, že částka ve výši 5 000 Kč byla žalované poskytnuta na účet [číslo] pod variabilním symbolem [číslo] a poplatek za poskytnutí úvěru činil 5 460,50 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k jednání dne [datum] se bez omluvy nedostavila, žalobkyně svoji nepřítomnost při jednání před soudem omluvila, soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že postupitel [právnická osoba], [IČO], pohledávku vymáhanou touto žalobou postoupil žalobkyni v souladu s ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Na podkladě obsahu listin založených ve spise soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, dle něhož právní předchůdce žalobkyně a žalovaná ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se společnost [právnická osoba] zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 5 000 Kč, žalovaná se naproti tomu zavázala takto poskytnutou částku vrátit do [datum] s navýšením tak, že celková splatná částka bude představovat 10 624,88 Kč. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především článkem 36 Listiny. V rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Odo 234/2005, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se uvádí, že„ při sjednání úroku při peněžité půjčce (úvěru) jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce (úvěru) v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíranými fyzickými osoba, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“. Úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou soud shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v září 2019, dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy v případě splatnosti do 1 roku pro potřeby domácnosti 9,41 % ročně. Bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 28,23 % ročně. Dle úvěrové smlouvy byl sjednán roční úrok ve výši 40 % a RPSN činila 9 088,10 %. Úvěrovou smlouvou je úrokové navýšení nazýváno poplatkem, ale poplatek zde plní stejnou funkci. Plnění poskytnuté právním předchůdcem žalobkyně je tak v hrubém nepoměru v hodnotě proti plnění požadované po žalované. Soud proto považoval uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 2 odst. 3 o. z. Za této situace soud považoval za odpovídající způsob vypořádání vztahů mezi účastníky v režimu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2993 o. z., a to tak, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni částku, která jí byla poskytnuta. Do prodlení se žalovaná dostala až v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky zaslaným dne [datum] (dřívější doklad o odeslání a doručení upomínky nebyl doložen) s tím, že podle § 573 o. z. je třeba vyjít z toho, že k doručení došlo do 3 pracovních dnů a lhůta k úhradě byla stanovena do 3 dnů. Žalovaná se tak dostala do prodlení od [datum]. Nárok na zákonný úrok z prodlení vyplývá z ust. § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba ze shora uvedených důvodů zamítnuta. Soud dále výrokem III. tohoto rozsudku s ohledem na skutečnost, že ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s § 2 odst. 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalovaná sice byla v řízení úspěšnější, ale nárok na náhradu neuplatnila.