25 C 75/2021-60 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 44 956 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 6 876,02 Kč a smluvního úroku ve výši 95,92 % ročně z částky 39 829,86 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 5. 2020 dosáhne částky 188 870 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému částku 40 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne [datum]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 95,92 % p. a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 279 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem [anonymizováno] [rok]. Žalovaný však dle tvrzení žalobkyně v rozporu se smlouvou uhradil pouze 2 splátky á 3 279 Kč, dále však žádné splátky ani přes upomínky neuhradil, pročež došlo k [datum] k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný pak žalobkyni uhradil dne 15. 7. 2020 částku 1 500 Kč, dne 13. 8. 2020 částku 2 500 Kč a dne 11. 9. 2020 částku 1 500 Kč. Zbývající dlužnou částku však žalobkyni nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání dne [datum] se bez omluvy nedostavil, soud proto věc v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pouze za přítomnosti zástupkyně žalobkyně. Na základě projednání věci před soudem a provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Z obsahu smlouvy vyplývá, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se oproti tomu zavázal poskytnutý úvěr vrátit společně s navýšením o smluvní úrok 95,92 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 3 279 Kč splatných vždy do 15. dne v měsíci počínaje lednem 2020 v souladu s přiloženým splátkovým kalendářem. Před schválením a uzavřením smlouvy si žalobkyně ověřovala schopnost žalovaného splatit úvěr a to prověřením žalovaného v nebankovních databázích [příjmení], z jeho pracovní smlouvy, z výplatnic za říjen a listopad 2019 a dále z hodnocení klienta a jeho prohlášení. Součástí smlouvy byl i závazek žalovaného pro případ prodlení zaplatit smluvní pokutu ve výši 490 Kč za každou splátku, u které dojde k prodlení o 30 dnů, dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů, tedy v celkové výši 600 Kč a rovněž i smluvní pokutu v případě zesplatnění úvěru ve výši 0,1 % denně (36,5 % ročně) ze zesplatněné jistiny, a to za každý den prodlení až do zaplacení. Z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně převedla žalovanému sjednanou částku 40 000 Kč bezhotovostně na jeho běžný účet č. [bankovní účet], a to dne [datum]. Žalovaný uhradil žalobkyni dvě splátky ve výši 3 279 Kč, a to dne 13. 2. 2020 a 13. 3. 2020. Z důvodu, že žalovaný řádně a včas nehradil další sjednané splátky, žalobkyně dopisem ze dne [datum] adresovaným žalovanému celý úvěr zesplatnila. Následně dle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil dne 15. 7. 2020 částku 1 500 Kč, dne 13. 8. 2020 2 500 Kč a dne 11. 9. 2020 částku 1 500 Kč. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále např. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislostech na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v prosinci 2019, dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěrů poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti na spotřebu nad 1 rok do 5 let včetně 8,38 %. Bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 25,14 % ročně. Soud má za to, že parametr, který použil, je nejbližší typu úvěru, který byl žalobkyní poskytnut. Smluvní úrok v daném případě však činí 95,92 % ročně a RPSN 151,62 %. Soud dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR týkající se trestného činu lichvy podle § 218 trestního zákoníku, a to ze Sbírky rozhodnutí R 52/2005, které dospělo k závěru, že k naplnění tohoto trestného činu dochází i v případě, jestliže poskytovatel požaduje úrok, který přesahuje 70 % ročně z jistiny. Sjednaná výše úroku tedy není jen v rozporu s dobrými mravy, ale je i v rozporu s trestním právem. Soud však posuzoval platnost smlouvy o úvěru také z hlediska celkových podmínek a i jejich vyváženosti, pokud jde o povinnosti, které ze smlouvy vyplynuly žalobkyni a které vyplývaly pro žalovaného spotřebitele, a to i pro případ prodlení s úhradou. S ohledem na výši smluvního úroku i poplatků - smluvních pokut, souvisejících s případným prodlením a úhradou splátek či zesplatněním, dospěl soud k závěru, že vzájemná práva a povinnosti jsou tak vychýlena v neprospěch spotřebitele (žalovaného), že nelze žalobkyni coby úvěrovému věřiteli poskytnout soudní ochranu, neboť evidentně poškozuje práva svých klientů, zasahuje nejen do jejich právní sféry, ale i osobní, a to právě v důsledku značně nevyvážených smluvních ujednání ohledně povinností kladených na žalovaného dlužníka oproti povinnostem, jež stíhají žalobkyni coby úvěrového věřitele. Uvedený závěr vychází z judikatury Ústavního soudu III. ÚS 44084/12 ze dne [datum] a sp. zn. I. ÚS 199/2011 ze dne [datum]. Za této situace soud považoval způsob vypořádání vztahů mezi účastníky v režimu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 2993 občanského zákoníku, a to tak, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni částku, která mu byla poskytnuta. Z tohoto důvodu soud žalobě vyhověl pouze z části, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 27 942 Kč (žalobkyně poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, žalovaný uhradil do zesplatnění 6 558 Kč a následně 5 500 Kč). Do prodlení se žalovaný dostal až v souvislosti s předžalobní výzvou zaslanou dne [datum] (dřívější doklad o odeslání a doručení upomínky nebyl žalobkyní doložen) s tím, že podle § 573 občanského zákoníku je třeba vyjít z toho, že k doručení došlo do 3 pracovních dnů, žalovaný je tak v prodlení od 1. následujícího pracovního dne, tj. od [datum]. Nárok na zákonný úrok z prodlení vyplývá z ust. § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku byla žaloba ze shora uvedených důvodů zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, žalovanému však žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.