3 C 173/2021-50 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka]. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel distančním způsobem prostřednictvím internetových stránek [právnická osoba] Finance s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému vyplacena částka [částka]. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutou částku vrátit nejpozději do 14 dnů od data poskytnutí zápůjčky. Žalovaný však poskytnutou částku původnímu věřiteli nesplatil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřenou mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Dle zjištěného skutkového stavu původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), a to elektronickými prostředky na dálku ve smyslu ustanovení § 562 o.z. Na základě smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému zápůjčku ve výši [částka], kterou se žalovaný zavázal vrátit ve lhůtě 14 dnů od jejího poskytnutí, tedy do [datum], a to spolu s navýšením v částce [částka] Celkem byl takovým žalovaný povinen vrátit částku [částka]. Strany si ve smlouvě dále sjednaly úrok v sazbě 360 % ročně a RPSN ve výši 2933,2 %. Dle výpisu z účtu původního věřitele, byla žalovanému dne [datum] zaslána částka [částka] na jím sdělený bankovní účet vedený u [právnická osoba] banka s uvedením variabilního symbolu odpovídajícího rodnému číslu žalovaného. Žalovaný však svou povinnost nesplnil a zápůjčené peněžní prostředky včetně navýšení nesplatil. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Uzavřenou smlouvu o zápůjčce soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. únoru 2015 dle statistiky ČNB činila roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami v ČR 14,03 % ročně. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 42,09 % p.a. V daném případě však RPSN činí 2933,2 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období a je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o.z., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou zápůjčku. Soud tedy uzavřenou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 občanského zákoníku. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] (nesplacená jistina). O nákladech řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch přizná soud náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve smyslu § 142a o.s.ř. má úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému nejméně 7 dní před podáním žaloby zaslal žalovanému výzvu k plnění. Přestože byla žalobkyně ve věci zcela úspěšná a náležela by jí tak náhrada nákladů řízení, soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobkyně přes opakovanou výzvu soudu nedoložila, že by zaslala žalovanému předžalobní výzvu v souladu s § 142a o.s.ř. a na ústní jednání, kde by ji soud poučil o potřebnosti doložení předžalobní upomínky, se rovněž nedostavila.