3 C 249/2021-13 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka], částky [částka] a částky [částka]. Žalobu odůvodnila tím, že je oprávněným poskytovatelem spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 169 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a že dne [datum] poskytla žalovanému na základě jeho žádosti ze dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši [částka] splatný původně dne [datum]. Žalobkyně ověřila totožnost žalovaného pomocí ověřovací platby ve výši [částka], kterou žalovaný zaslal ze svého bankovního účtu, totožnost dále byla zjištěna z kopie občanského průkazu žalovaného. Žalobkyně zaslala žalovanému doporučeně dvě upomínky k úhradě, s těmito upomínkami žalobkyni vznikly prokazatelné náklady na jejich odeslání – administrativní zátěž, poštovné, doručení upomínek přepravci, apod. Za tyto mu byla dle smlouvy naúčtována náhrada vynaložených nákladů s nimi spojených ve stanovené paušální částce ve výši [částka] a [částka]. Žalobkyně byla nucena předat pohledávku k inkasnímu řízení, což žalovanému dle článku 7.4 smlouvy o spotřebitelském úvěru spolu s náhradou nákladů na toto pověření ve výši [částka], naúčtovala. Žalovaný dluh neuhradil, nedodržel převzatý závazek, žalobkyni vznikly náklady navíc, které musela vynaložit výhradně v důsledku porušení povinnosti žalovaného. Žalovaný nesplnil své povinnosti z článku 7.2 a 7.3 smlouvy, byla mu tak naúčtována smluvní pokuta v souladu s článkem 7.2 ve výši dvakrát [částka]. Celková výše smluvní pokuty tak činní [částka] Kč, což činí 30 % jistiny. Žalovaný se podpisem smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku zavázal úvěr vrátit společně s poplatkem za poskytnutí ve výši [částka]. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vyslovila souhlas již v návrhu, žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se proti tomu zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 30 dnů od jejich poskytnutí a to společně s úrokem ve výši 39 % ročně a jednorázovým poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka]. Dále si strany ve smlouvě dohodly, že pro případ prodlení úvěrovaného s plněním dluhu žalovaný uhradí náhradu všech nákladů, které vznikly úvěrujícímu v důsledku prodlení úvěrovaného, úroky z prodlení budou činit 8,05 % ročně, smluvní pokuta činí 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení, bodem 7.2 smlouvy byly sjednány další smluvní pokuty ve výši 15 % z jistiny poskytnutého úvěru (pokud by úvěrovaný nedoložil k 3. dni příslušného kalendářního měsíce potvrzení o trvání zaměstnání či trvání pracovního poměru, pokud by nepředložil potvrzení příslušného Okresního soudu, ohledně úředně hlášeného pobytu a že vůči němu nejsou vedena soudní řízení), dále se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši [částka] za první upomínku k úhradě dlužné částky po sedmi dnech prodlení s úhradou úvěru, poplatek ve výši [částka] za druhou upomínku k úhradě dlužné částky po dvaceti dnech prodlení, poplatek ve výši [částka] za náklady spojené s předáním a úhradou ceny za vymáhání pohledávky cestou inkasní agentury. Dle bodu 6.2 smlouvy činí RPSN 832. 000,00 % nebo v případě řádného splacení úvěru 1 916 %. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. červnu 2021 dle statistiky ČNB činila roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami v ČR 7,62 % ročně. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 22,86 % p.a. V daném případě však RPSN činí 832. 000,00 %, resp. 1 916 % v případě řádného včasného splacení úvěru. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daných obdobích a je nutno pohlížet na obě uzavřenou smlouvu jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o.z., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutý úvěr, především co se týká dalších poplatku vzniklého v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy, když částka, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit přesahuje úvěrovanou částku. Soud tedy uzavřenou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 občanského zákoníku. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] představující nesplacenou jistinu poskytnutého úvěru. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením ani nevznikly. Podle položky 2, bodu 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích je žalobkyně povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši [částka], jelikož soud nevydal platební rozkaz a pokračoval v řízení. Doplatek soudního poplatku je žalobkyně povinna zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň - sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.