3 C 267/2021-19 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], úroku z prodlení ve výši 19,31 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši [částka]. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřel žalovaný se spol. [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], dále jen („ původní věřitel“), Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky celkem ve výši [částka], přičemž žalovaný se zavázala vrátit částku [částka] spolu s navýšením ve výši [částka] v 60 pravidelných týdenních splátkách po [částka]. Žalovaný čerpal úvěr v hotovosti. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, když dosud uhradila částku [částka]. Následně byla předmětná pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vyslovila souhlas již v návrhu, žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] jejíž součástí byly rovněž smluvní podmínky. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému částku [částka]. Žalovaný se proti tomu zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o celkem [částka] v 60 pravidelných týdenních splátkách po [částka]. V návaznosti na délku splátek byla ve smlouvě stanovena úroková sazba 32,15 % ročně a RPSN 217,25 %. Žalovaný čerpal úvěr v hotovosti. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. květnu 2018 dle statistiky ČNB činila roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami v ČR 8,8 % ročně. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 26,4 % p.a. V daném případě však RPSN činí 217,25%. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období a je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o.z., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutý úvěr, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřeným předmětné smlouvy, když částka, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit dosahuje téměř částky zapůjčené! Soud tedy uzavřenou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 občanského zákoníku. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] (nesplacená jistina). Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o.z. mohlo být oznámení o postoupení pohledávky žalovanému doručeno nejdříve po uplynutí tří pracovních dnů od odeslání vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne [datum], zaslané poštou dne [datum], tj. [datum]. V oznámení o postoupení pohledávky byla stanovena 10 denní lhůta k úhradě dlužné částky, která počala běžet dnem obdržení výzvy. Od [datum] tak nastalo na straně žalovaného prodlení a v této souvislosti byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku úroku z prodlení musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o zápůjčce, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit úroky z prodlení od data následujícího po postoupení pohledávky. Protože soud shledal neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, zamítl žalobu i části týkající se smluvního běžícího úroku a smluvního kapitalizovaného úroku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.