4 C 320/2020-36 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši [částka] a smluvního úroku ve výši 72,28 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne [datum] Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému částku [částka]. Efektivní úroková sazba byla sjednána ve výši 101,76 % ročně. Žalobkyně předmětnou částku převedla na účet žalovaného dne [datum]. Žalovaný se oproti tomu zavázal úvěr splatit v 36 měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy k 18. dni kalendářního měsíce počínaje duben 2017. Žalovaný však dle tvrzení žalobkyně v rozporu se smlouvou uhradil na dlužné částce 34 splátek po [částka], když poslední uhradil dne [datum]. Ke dni [datum] došlo k zesplatnění celého úvěru. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a nedostavil se ani k projednání věci před soudem, proto soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. 3. Na základě projednání věci před soudem a provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] Smlouvu o úvěru [číslo]. Z obsahu smlouvy vyplývá, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se oproti tomu zavázal poskytnutý úvěr vrátit společně s navýšením o smluvní úrok 101,76 % ročně v 36 měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy do 18. dne v měsíci, počínaje dubnem 2017 v souladu s přiloženým splátkovým kalendářem. Žalovaný měl povinnost zaplatit žalobkyni částku v celkové výši [částka]. Před schválením a uzavřením smlouvy si žalobkyně ověřovala schopnost žalovaného splatit úvěr, a to prověřením žalovaného v nebankovních databázích [příjmení] a NRKI (viz výpis z registru [příjmení] a NRKI), a dále vycházela z hodnocení klienta a jeho prohlášení. Součástí smlouvy byl i závazek žalovaného pro případ prodlení zaplatit smluvní pokutu ve výši [částka] za každou splátku, u které dojde k prodlení o 30 dnů, dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka] za každou splátku, u které dojde k prodlení o 15 dnů a rovněž i smluvní pokutu v případě zesplatnění úvěru ve výši 0,1 % denně (36,5 % ročně) ze zesplatněné jistiny, a to za každý den prodlení až do zaplacení. Z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně převedla žalovanému sjednanou částku [částka] bezhotovostně na sjednaný účet [číslo] [bankovní účet], a to dne [datum]. Žalovaný podle přehledu zaplacených a dlužných částek ([příjmení] klienta) uhradil z předepsaných splátek ve výši po [částka] dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum]. Z důvodu, že žalovaný řádně a včas nehradil sjednané splátky, došlo ke dni [datum] k zesplatnění úvěru. 4. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 5. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v březnu 2017 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěru poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti na spotřebu nad 1 rok do 5 roků včetně 9,6 %. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 28,8 %. Soud má za to, že parametr, který použil, je nejbližší typu úvěru, který byl žalobkyní poskytnut s tím, že šlo o spotřebitelský úvěr, tedy úvěr pro domácnosti se splatností nad jeden rok do pěti let. Smluvní úrok v daném případě však činí 101,76 % ročně a v této výši jej shledává soud nemravný. Soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR týkající se trestného činu lichvy podle § 218 trestního zákoníku a to ze Sb. rozhodnutí R 52/2005, které dospělo k závěru, že k naplnění tohoto trestného činu dochází i v případě, jestliže poskytovatel požaduje úrok, který přesahuje 70 % ročně z jistiny. Sjednaná výše úroku tedy není jen v rozporu s dobrými mravy, ale je i v rozporu s trestním právem. Soud však posuzoval platnost smlouvy o úvěru také z hlediska celkových podmínek a i jejich vyváženosti, pokud jde o povinnosti, které ze smlouvy vyplynuly žalobci, a které vyplývaly pro žalovaného spotřebitele, a to i pro případ prodlení s úhradou. S ohledem na výši smluvního úroku i poplatků – smluvních pokut, souvisejících s případným prodlením a s úhradou splátek či zesplatněním, dospěl soud k závěru, že vzájemná práva a povinnosti jsou tak vychýlena v neprospěch spotřebitele (žalovaného), že nelze žalobkyni coby úvěrovému věřiteli poskytnout soudní ochranu, neboť evidentně poškozuje práva svých klientů, zasahuje nejen do jejich právní sféry, ale i osobní, a to právě v důsledku značně nevyvážených smluvních ujednání ohledně povinnosti kladených na žalovaného dlužníka oproti povinnostem, jež stíhají žalobkyni coby úvěrového věřitele. Uvedený závěr vychází z judikatury Ústavního soudu III. ÚS 44084/12 ze dne [datum] a I. ÚS 199/2011 ze dne [datum]. Za této situace soud považoval za odpovídající způsob vypořádání vztahů mezi účastníky v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 2993 občanského zákoníku. Protože však žalobkyně od žalovaného již obdržela vyšší částku, nezbylo soudu než žalobu zcela zamítnout. 6. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ AT“), a to tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná. Žalovaný náhradu nákladů nepožadoval. Soud tedy rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal.