4 C 357/2020-16 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobou ze dne [datum] a jejím doplněním dne [datum] se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 8,50%. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná se spol. [právnická osoba], [IČO] (ke dni [datum] byla část závodu spol. [právnická osoba] převedena ve prospěch spol. [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ původní věřitel“), uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. 7 2017. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalované částku [částka] a oproti tomu se žalovaná zavázala částku vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka]. Žalovaná však uhradila pouze dne částku celkem [částka], zbývající splátky nehradila řádně a včas a ocitla se v prodlení. Původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobce. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobce s tímto postupem vyjádřil souhlas již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobci, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna přípisem ze dne [datum], který byl dán k doručení poštovnímu doručovateli téhož dne, jak je patrné z podacího lístku. Ze smlouvy č. 7 2017 ze dne [datum] má soud za prokázané, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o.z. Podle smlouvy o úvěru se původní věřitel zavázal poskytnout žalované bezúčelový hotovostní úvěr ve výši [částka]. Žalovaná se oproti tomu zavázala vrátit poskytnuté peněžní v 13 pravidelných měsíčních splátkách po [částka] Smlouva o úvěru obsahuje navýšení o smluvní úrok 25,85 %, celkem tedy na nákladech úvěru mělo být žalovanou zaplaceno [částka] Smlouva o úvěru uvádí, že RPSN sjednané na období 13 měsíců činí 189,38 %. Ze smlouvy o úvěru bylo dále zjištěno, že účastníci si sjednali smluvní pokutu pro případ, že by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátek, a to ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Žalobce uvedl, že žalovaná uhradila ve splátkách částku v celkové výši [částka]. Žalovaná byla žalobcem upomenuta před podáním žaloby upomínkou ze dne [datum]. Soud při svém rozhodování přihlížel k tomu, že podle veřejně dostupné databáze vedené Českou národní bankou [příjmení], průměrná úroková sazba pro spotřebitelský úvěr poskytovaný domácnostem se splatností nad 1 rok v květnu 2017 činila 11,60 %. Bylo by tak možné akceptovat maximálně trojnásobek, tj. 34,80 %. V úvěrové smlouvě byl sice sjednán úrok z úvěru ve výši 25,85 % za období, na které byl úvěr poskytnut, tj. 13 měsíců, avšak je zřejmé, že částka [částka] jako celkové náklady za úvěr, které měla žalovaná zaplatit nad rámec poskytnutých [částka], výrazně přesahují trojnásobek běžného smluvního úroku pro úvěry a půjčky v daném období. Jestliže měla žalovaná dle smlouvy o úvěru na nákladech úvěru zaplatit [částka], odpovídala výše nákladů 69 % z jistiny, přičemž RPSN bylo ujednáno ve výši 189,38 %. Je tak zcela zjevné, že struktura částky, která měla být vrácena, je nastavena tak, aby obcházela zákon. Taková výše poplatků se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatkům, které za tuto službu účtují banky. V této souvislosti je třeba zohlednit závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění Na smlouvu o úvěru jako celek je tedy nutné pohlížet ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1, § 588 o.z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalované) jakožto slabší smluvní strany, když sjednané náklady úvěru svou výší neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty. Nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu. Za uvedeného stavu má soud za to, že nárok ze smlouvy o úvěru, která jsou absolutně neplatným právním úkonem, je možné vypořádat toliko v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o.z. S ohledem na to, že žalovaná zaplatila celkem částku [částka], dluží žalobci částku [částka] na jistině. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., a to měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, žalované žádné náklady řízení nevznikly, o nákladech řízení soud tak rozhodl, jak výše uvedeno.