7 C 179/2021-16 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobce se vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 10 665 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10. 10. 2018, uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobci. Dále se žalobce domáhal zaplacení částky 4 355 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 30. 6. 2018, kterou uzavřel žalovaný rovněž se společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], přičemž i tato pohledávka byla postoupena žalobci. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání pouze na základě předložených listinných důkazů, když žalobce i žalovaný se práva účasti na projednání věci vzdali. 3. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 bylo zjištěno, že původní věřitel, [právnická osoba], uvedenou smlouvou podle § 1879- 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), postoupil pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] smlouvy o zápůjčce [číslo] na žalobce. Současně původní věřitel, [právnická osoba], dopisem ze dne 20. 1. 2020, který dle podacího lístku byl odeslán žalovanému dne 14. 2. 2020, splnil svoji informační povinnost vůči žalovanému týkající se postoupení pohledávek. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu dne 10. 10. 2018 uzavřely smlouvu o zápůjčce dle § 2390 o.z., na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 12 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 10 600 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 377 Kč, poslední splátka ve zbytku. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu dne 30. 6. 2018 uzavřely smlouvu o zápůjčce dle § 2390 o.z., na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 13 125 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 469 Kč, poslední splátka ve zbytku. 4. Žalobce uvedl, že žalovaný neplatil řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradil na zápůjčku z titulu smlouvy [číslo] celkem 1 335 Kč a na zápůjčku z titulu smlouvy [číslo] pak 10 645 Kč. S ohledem na tuto skutečnost žalobce uplatňoval zaplacení 10 665 Kč (12 000 Kč – 1 335 Kč) a 4 355 (15 000 Kč – 10 645 Kč) na nevrácené jistině. Vedle toho žalobce uplatňoval zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni postoupení obou pohledávek a dále až do zaplacení, a to ve výši 10 % ročně z částky 10 665 Kč a z částky 4 355 Kč. Žalobce prokázal, že žalovanému byla zaslána poštou předžalobní upomínka ze dne 25. 2. 2021, odeslaná žalovanému dne 26. 2. 2021. 5. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále např. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se uvádí:„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem, či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“. 6. Soud obě shora uvedené smlouvy shledal absolutně neplatnými pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy [číslo] tj. v říjnu 2018 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 8,97 %. V době uzavření smlouvy [číslo] tj. v červnu 2018 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 9,09 %. Bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 26,91 % a 27,27 %. Navýšení zápůjčky 12 000 Kč o 10 600 Kč při délce zápůjční doby 60 týdnů a zápůjčky 15 000 Kč o 13 125 Kč při délce zápůjční doby 60 týdnů maximální akceptovatelnou roční hranici úroku v obou případech zcela jednoznačně přesahuje. Soud tak považoval uzavřené smlouvy za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 2 odst. 3 o.z. Žalovaný od právního předchůdce žalobce převzal v jednom případě částku 12 000 Kč a uhradil celkem 1 335 Kč, v druhém případě pak převzal částku 15 000 Kč a uhradil 10 645 Kč. Soud tak z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobci celkovou dlužnou částku 15 020 Kč (10 665 Kč a 4 355 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši požadované žalobcem, tj. 10 % ročně z částky 10 665 Kč a z částky 4 355 Kč jdoucím od 2. 3. 2020 až do zaplacení, když žalobce zaslal žalovanému dne 14. 2. 2020 oznámení o postoupení pohledávky. V souladu s ustanovením § 573 o.z. se oznámení mohlo dostat do dispoziční sféry žalovaného dne 19. 2. 2020, žalovaný se dostal do prodlení po uplynutí 10. dne od tohoto data, tj. dne 2. 3. 2020, když v oznámení byla stanovena lhůta k úhradě 10 dní a jelikož konec lhůty připadá na sobotu 29. 2. 2020, prodlení nastalo až následující pracovní den, tj. v pondělí 2. 3. 2020. Ve zbývající části, kdy žalobce požadoval úrok z prodlení nad rámec shora uvedeného, byla žaloba zamítnuta. 7. Soud dále výrokem III. tohoto rozsudku s ohledem na skutečnost, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, uložil žalobci povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy žalobce měl ve věci úspěch v poměru 97 % (neúspěšný byl ze 3 %). Žalobce měl tedy neúspěch jen v poměrně nepatrné části, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů v plné výši. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 800 Kč, doplatek soudního poplatku 200 Kč, odměna advokáta ve výši 900 Kč podle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 citované vyhlášky (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po 300 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony právní služby po 100 Kč, a podle § 137 odst. 3 o.s.ř. také náhrada 21 % DPH ze základu 1 200 Kč v částce 252 Kč, tj. celkem tedy 2 452 Kč. Tuto částku je žalovaný povinna uhradit na náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.