8 C 103/2021-20 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 14 230 Kč z titulu neuhrazené jistiny půjčky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s původním věřitelem (společnost [právnická osoba], [IČO]), Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal dlužnou částku vrátit s navýšením 10 440 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč. Žalovaný však do dnešního dne uhradil pouze částku 11 210 Kč. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou přechodnému věřiteli ([právnická osoba] S.á.r.l., reg. č. [anonymizováno] [číslo], se sídlem [adresa]), a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. Následně přechodný věřitel postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], předmětnou pohledávku na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. 4. Ze Smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], soud zjistil, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) a žalovaná uzavřeli ve smyslu ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), smlouvu o půjčce, na základě které se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnutou částku vrátit s navýšením v celkové výši 25 440 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč. Žalovaný řádně a včas neplnil své závazky plynoucí ze smlouvy, když uhradil celkem částku 11 210 Kč. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje zaplacení částky 14 230 Kč s příslušenstvím. 5. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 6. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 7. Dle nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 8. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením toho, zda je smlouva o půjčce platným právním titulem či nikoliv, když je zjevné, že smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a je ji nutno posuzovat podle této úpravy. Předmětná smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a žalovaný tak vystupuje podle § 52 odst. 3 obč. zák. jako spotřebitel a původní věřitel v pozici podnikatele. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, podle odst. 2 se ustanovení odst. 1 nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění. Citovaná ustanovení jsou přitom odrazem evropského spotřebitelského práva, zejména směrnice o zneužívajících klauzulích, přičemž podle judikatury Evropského soudního dvora je tuto směrnici nutno vykládat ve vztahu k ochraně spotřebitele co nejšířeji a soud je, jak plyne mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, povinen z úřední povinnosti zkoumat existence zneužívajících klauzulí tak, aby bylo dosaženo ochrany spotřebitele bez ohledu na to, zda se jí dovolá či nikoliv. 9. Uzavřenou smlouvu soud považuje za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. v červenci 2008 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěrů poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti 12,80 %, bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 38,4 %. Ve smlouvě je mj. stanoveno, že výše RPSN činí 206,8 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro dané období. Původní věřitel ve smlouvě sice navýšení nazývá poplatkem, avšak poplatek zde plní zcela stejnou funkci jako úrok. Navíc reálný úrok činí fakticky 68,4 % ročně. Poplatek za sjednání úvěru činil 10 440 Kč, což při 53 týdnech trvání úvěru činí 28,1Kč denně, při 365 dnech v roce tak celková částka představuje 68,40 % ročně. Soud musí vždy hodnotit smlouvu jako celek a zkoumat veškeré její náležitosti. Soud tedy uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ve smyslu § 39 obč. zák. citovaného shora, neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou půjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání v smlouvě o půjčce o nároku na souhrnný poplatek ve světle § 56 obč. zák. jako ujednání, která je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. 10. Za uvedeného stavu má soud za to, že nárok ze smlouvy, která jsou absolutně neplatným právním úkonem, je možné vypořádat toliko v režimu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. S ohledem na skutečnost, že žalovaný zaplatil celkem částku 11 210 Kč, zbývá uhradit na jistině ještě 3 790 Kč. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni částku 3 790 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyni byl přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokuty, poplatky, obchodní úroky. 11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla ve věci spíše neúspěšná, žalované žádné náklady nevznikly. Soud tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. 12. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč v souladu s položkou 2 odst. 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.