8 C 116/2021-18 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se návrhem ze dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] Vedle poskytnuté jistiny ve výši [částka] se žalovaný zavázal původnímu věřiteli zaplatit i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka] a poplatek za prodloužení termínu splatnosti úvěru ve výši [částka]. Žalovaný se dostal do prodlení se splacením úvěru, když řádně a včas neuhradil ničeho. 2. K jednání nařízenému na den [datum] se nikdo z účastníků řízení nedostavil, soud tak v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti účastníků. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum], který byl předán poštovnímu doručovateli téhož dne, jak je patrné z podacího lístku. 4. Dle zjištěného skutkového stavu původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, a to elektronickými prostředky na dálku ve smyslu ustanovení § 562 o.z. Na základě smlouvy se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši [částka]. Jak bylo prokázáno z výpisu z účtu žalovaného, původní věřitel zaslal na účet žalovaného dne [datum] částku [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit nejpozději do [datum] společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka] a poplatkem za prodloužení termínu splatnosti ve výši [částka] [ulice] sazba poskytnutého úvěru činila 0 % a RPSN 451,70 %. Žalovaný dosud neuhradil ničeho. 5. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 6. Soud při svém rozhodování přihlížel k tomu, že podle veřejně dostupné databáze vedené Českou národní bankou ARAD, roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v březnu 2017, kdy byl úvěr poskytnut, činila 11,99 %. Bylo by tak možné akceptovat maximálně trojnásobek, tj. 35,97 %. V daném případě však RPSN činilo 886,19 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro dané období. Původní věřitel ve smlouvě sice navýšení nazývá poplatkem, avšak poplatek zde plní zcela stejnou funkci jako úrok. Navíc ačkoliv smlouva uvádějí, že není úročena, není tomu tak, neboť reálný úrok činí fakticky 101,64 % ročně. Poplatek za poskytnutí úvěru a prodloužení splatnosti úvěru činil [částka] a [částka], tj. [anonymizována dvě slova], což při 164 dnech trvání úvěru činí [částka] denně, při 365 dnech v roce by tak celková částka představovala 131 % ročně. Soud musí vždy hodnotit smlouvu jako celek a zkoumat veškeré její náležitosti. Soud tedy uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] (nezaplacená jistina). Od [datum] nastalo na straně žalovaného prodlení a v této souvislosti byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokuty, poplatky, obchodní úroky. 7. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši [částka] v souladu s Položkou 2 odst. 2. Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 8. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), a to tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 63 %, z 37 % byla neúspěšná. Má tedy právo na náhradu nákladů řízení ve výši 27 % Náklady řízení celkem tvoří soudní poplatek [částka], odměna zástupce žalobce ve výši [částka] podle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po [částka] a paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky za tři úkony právní služby po [částka]. Jelikož zástupce žalobce prokázal, že je plátcem DPH náleží mu dle § 137 odst. 3 o.s.ř. rovněž náhrada této daně ve výši 21 % ze základu [částka] v částce [částka], tj. celkem tedy [částka]. Ve shora uvedené věci jsou dle názoru soudu splněny podmínky pro použití ustanovení § 14b odst. 1 citované vyhlášky, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, u nějž tarifní hodnota nepřevyšuje částku [částka]. Soud má za to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti soud pro stručnost odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3923/11, kterým Ústavní soud sjednotil judikaturu obecných soudů v řízení o takzvaných bagatelních věcech ohledně výše náhrady nákladů řízení. Celkem náklady řízení představují částku [částka], z toho 27 % činí1 [částka], což je částka, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám advokáta, který jej v řízení zastupoval.