8 C 161/2021-19 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhal zaplacení částky 61 660,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 500,56 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 % ročně, smluvního úroku 15% ročně z částky 28 017,82 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 415,83 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] uzavřel žalovaný se spol. [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ původní věřitel“), smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému úvěr celkem ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit částku 30 000 Kč spolu s navýšením ve výši 12 272 Kč v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Žalovaný čerpal úvěr v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný však sjednanou částku nehradil řádně a včas. Následně byla předmětná pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobce. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalobce a žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobce s tímto postupem vyjádřil souhlas, žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobci, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. Ze zjištěného skutkového stavu a provedených důkazů vyplývá, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] jejíž součástí byly rovněž smluvní podmínky. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný se proti tomu zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o celkem 25 776 Kč v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 984 Kč. První splátku byl žalovaný povinen uhradit do měsíce od podpisu smlouvy a další splátky byly splatné do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. V této souvislosti bylo ve smluvních podmínkách smlouvy o úvěru ve vazbě na počet sjednaných splátek uvedeno, že RPSN činí 272,44 % a roční úroková sazba 15%. Z historie plateb bylo prokázáno, že žalovaný uhradil celkem 4 000 Kč. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. k dubnu 2019 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba cca 8 – 18%. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 24% - 54% p. a. V daném případě však RPSN činí 272,44%. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období (přičemž poplatky, které měl žalovaný původnímu věřiteli uhradit v souvislosti s poskytnutím úvěru dosahoval téměř hodnoty částky poskytnuté!) a je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o.z., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou úvěru, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřeným předmětných smluv. Soud je při své činnosti povinen zkoumat smlouvy vždy jako celek se všemi jejími ustanoveními a náležitostmi. Soud tedy uzavřenou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 26 000 Kč (nesplacená jistina). Splatnost pohledávky za žalovaným nastala dle oznámení o postoupení ze dne [datum], nejdéle [datum]. Od [datum] tak nastalo na straně žalovaného prodlení a v této souvislosti byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokuty, poplatky, obchodní úroky. Podle položky 2, bodu 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích je žalobkyně povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 715,50 Kč, jelikož nebyl vydán platební rozkaz a v řízení bylo pokračováno, a to na účet Okresního soudu Plzeň sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.