8 C 199/2021-62 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhal zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [anonymizována dvě slova] od [datum] do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, smluvního úroku 15% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši [částka] akapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka]. Žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] uzavřel žalovaný se spol. [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], dále jen („ původní věřitel“), Smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému úvěr celkem ve výši [částka], přičemž žalovaný se zavázal vrátit částku [částka] spolu s navýšením ve výši [částka] v 14 pravidelných měsíčních splátkách po [částka]. Žalovaný čerpal úvěr v hotovosti. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, když dosud uhradil částku [částka]. Následně byla předmětná pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobce. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalobce a žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobce s tímto postupem vyjádřil souhlas, žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobci, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena Smlouva o úvěru [číslo] jejíž součástí byly rovněž smluvní podmínky. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému částku [částka]. Žalovaný se proti tomu zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o celkem [částka] v 14 pravidelných měsíčních splátkách po [částka]. V návaznosti na délku splátek byla ve smlouvě stanovena smluvní úroková výše 15% ročně a RPSN 262,65%. Z transakční historie má soud za prokázané, že žalovaný uhradil celkem [částka]. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. lednu 2018 dle statistiky ČNB činila roční procentuální sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 9,45%. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 28,35% p.a. Je pravdou, že smluvní úrok byl stanoven ve výši 15% ročně, avšak při posuzování platnosti smlouvy musí soud posuzovat smlouvu jako celek s veškerými náležitostmi. Ve smlouvě je mj. stanoveno, že výše RPSN činí 262,65%. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částky, které měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahují i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období a je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o.z, neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou půjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. Částky, které měl žalovaný uhradit, tak dosahují ve svém souhrnu téměř 80% částky poskytnuté žalovanému, konkrétně 81,86% poskytnuté jistiny.) V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání ve smlouvě o úvěru o nároku na souhrnný poplatek ve světle § 580 o.z. jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. Soud tedy uzavřenou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 občanského zákoníku. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku [částka] (nesplacená jistina). Splatnost pohledávky za žalovaným nastala dle oznámení o postoupení ze dne [datum], nejdéle [datum]. Od [datum] tak nastalo na straně žalovaného prodlení a v této souvislosti byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokuty, poplatky, obchodní úroky. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.