8 C 373/2020-18 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), která následně předmětnou pohledávku postoupila žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Na základě smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka] se splatností ke dni [datum]. Žalovaný však na dlužné částce ničeho neuhradil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobce vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobci, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum], který byl předán poštovnímu doručovateli téhož dne, jak je patrné z podacího lístku. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalovaným a původním věřitelem byla podle § 2395 občanského zákoníku uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka]. Úvěr měl být vrácen nejpozději dne [datum] s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka]. Žalovaný však ničeho neuhradil. Žalobci vznikl nárok na zaplacení dlužné částky. Podle § 1970 občanského zákoníku má žalobce též nárok na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti úvěru do zaplacení. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., podle soud přiznal náhradu nákladů řízení žalobci, neboť měl ve věci plný úspěch. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek [částka], odměna advokáta [částka] podle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po [částka], paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby po [částka], a z důvodu, že zástupce žalobce prokázal, že je plátcem DPH náleží mu rovněž náhrada této daně ve výši 21 % ze základu [částka] v částce [částka], tj. celkem tedy [částka]. Ve shora uvedené věci jsou dle názoru soudu splněny podmínky pro použití ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, u nějž tarifní hodnota nepřevyšuje částku [částka]. Soud má za to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti soud pro stručnost odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, kterým Ústavní soud sjednotil judikaturu obecných soudů v řízení o takzvaných bagatelních věcech ohledně výše náhrady nákladů řízení.