8 C 395/2020-13 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobou podanou Okresnímu soudu Plzeň – sever dne [datum] se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 10%, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka]. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě smlouvy poskytl žalobce žalované peněžní prostředky ve výši [částka], které byly žalované zaslány na účet. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši [částka]. Jistina a poplatek byly splatné dne [datum]. Žalovaná své smluvní závazky neuhradila řádně a včas, na dluh uhradila [částka]. Žalobce tak po žalované požaduje zaplacení částky v celkové výši [částka], z toho jistina a poplatek činí [částka], účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalované činí [částka]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání pouze na základě předložených listinných důkazů, když zástupkyně žalobce i žalovaná se práva účasti na projednání věci vzdali. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] bylo doloženo, že žalobce a žalovaná uzavřeli ve smyslu ust. § [číslo] a násl. O.Z. smlouvu o zápůjčce, na základě které věřitel poskytl žalované zápůjčku ve výši [částka], žalovaná se zavázala vrátit zapůjčenou částku navýšenou o [částka], celkem částku [částka], a to do [datum] Z výsledků řízení vyplývá, že žalovaná uzavřela s žalobcem podle ust. § 2390 a následující O.Z. ve spojení se zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru smlouvu o zápůjčce. Šlo o smlouvu spotřebitelskou, kterou žalovaná uzavřela v postavení spotřebitele a věřitel v postavení podnikatele. Podle § 2 odst. 3 O.Z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především čl. 36 Listiny. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se uvádí:„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem, či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“. Uzavřenou smlouvu soud shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy o zápůjčce, tj. v srpnu 2019, činila dle statistiky ČNB průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností do jednoho roku pro potřeby domácnosti 18,87 %. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, tj. 56,61 % RPSN v dané smlouvě je uvedeno ve výši 2969%, tudíž přesahuje akceptovatelnou míru. Soud tak uzavřenou smlouvu o zápůjčce považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Nárokům z ní vyplývajícím nelze přiznat právní ochranu a je třeba je vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení podle § [číslo] O.Z. Žalovaná neuhradila žalobci ničeho. Žalované proto uložil zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 O.Z. ve výši 10 % ročně. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Podle položky 2, bodu 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích je žalobce povinen zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši [částka], jelikož nebyl vydán platební rozkaz a v řízení bylo pokračováno, a to na účet Okresního soudu Plzeň sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2. o.s.ř. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, žalované žádné náklady řízení nevznikly, o nákladech řízení tak soud rozhodl takovým způsobem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.