8 C 424/2020-24 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobou ze dne [datum] se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 8,05% z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum], uzavřené mezi žalovaným a spol. [právnická osoba], když ke dni [datum] byla část závodu převedena ve prospěch spol. [právnická osoba], IČO [číslo] (dále jen„ původní věřitel“), která předmětnou pohledávku postoupila žalobci. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému částku [částka] a oproti tomu se žalovaný zavázal vrátit žalobci celkem [částka] v 13 splátkách. Žalovaný však uhradil pouze částku celkem [částka], zbývající splátky nehradil řádně a včas a ocitl se v prodlení. Původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobce. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobce s tímto postupem vyjádřil souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobci, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. Ze smlouvy č. [anonymizováno] [rok] - [číslo] ze dne [datum] má soud za prokázané, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o.z. Podle smlouvy o úvěru se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se oproti tomu zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky v 13 pravidelných měsíčních splátkách po [částka] Smlouva o úvěru obsahuje navýšení o smluvní úrok 21 %, RPSN činí 187,6%, celkem tedy na nákladech úvěru mělo být žalovanou zaplaceno [částka]. Žalobce uvedl, že žalovaný uhradil ve splátkách částku v celkové výši [částka]. Žalovaný byl žalobcem upomenut před podáním žaloby upomínkou ze dne [datum]. Soud při svém rozhodování přihlížel k tomu, že podle veřejně dostupné databáze vedené Českou národní bankou ARAD, průměrná úroková sazba pro spotřebitelský úvěr poskytovaný domácnostem se splatností nad 1 rok v říjnu 2016 činila 12,88 %. Bylo by tak možné akceptovat maximálně trojnásobek, tj. 38,64 %. V úvěrové smlouvě byl sice sjednán úrok z úvěru ve výši 21 % za období, na které byl úvěr poskytnut, tj. 13 měsíců, avšak je zřejmé, že částka [částka] jako celkové náklady za úvěr, které měl žalovaný zaplatit nad rámec poskytnutých [částka], výrazně přesahují trojnásobek běžného smluvního úroku pro úvěry a půjčky v daném období. Jestliže měl žalovaný dle smlouvy o úvěru na nákladech úvěru zaplatit [částka], odpovídala výše nákladů 72 % z jistiny, přičemž RPSN bylo ujednáno ve výši 187,6 %. Je tak zcela zjevné, že struktura částky, která měla být vrácena, je nastavena tak, aby obcházela zákon. Taková výše poplatků se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatkům, které za tuto službu účtují banky. V této souvislosti je třeba zohlednit závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění Na smlouvu o úvěru jako celek je tedy nutné pohlížet ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1, § 588 o.z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalované) jakožto slabší smluvní strany, když sjednané náklady úvěru svou výší neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty. Nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu. Za uvedeného stavu má soud za to, že nárok ze smlouvy o úvěru, která jsou absolutně neplatným právním úkonem, je možné vypořádat toliko v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o.z. S ohledem na to, že žalovaný zaplatil celkem částku [částka], dluží žalobci částku [částka] na jistině. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Soud uložil žalobci povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši [částka] v souladu s Položkou 2 odst. 2. Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., a to měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, o nákladech řízení soud tak rozhodl, jak výše uvedeno.