10 C 113/2022-61 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku z titulu smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále také„ banka“) a žalovaným dne 13. 1. 2016, kdy se jednalo o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] na základě které poskytla banka žalovanému kreditní kartu s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, přičemž v důsledku porušení smluvních podmínek došlo dne 2. 6. 2020 k zesplatnění úvěru. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že v daném případě bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů předložených žalobkyní a k výzvě soudu učiněné dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), žalovaný nevyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), a žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, postupoval soud podle uvedeného zákonného ustanovení a věc rozhodl bez nařízení jednání. 3. Právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) uzavřel s žalobkyní dne 21. 10. 2021 ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), smlouvu o postoupení, na jejímž základě postoupil na uvedenou společnost pohledávky ze smlouvy o úvěru, mezi jinými i pohledávku za žalovaným z titulu revolvingového úvěru. [příjmení] o postoupení pohledávky žalovaného informovala ve smyslu § 1883 o.z. oznámením ze dne 29. 9. 2021. Soud tedy má za důvodný závěr, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimována. 4. Na základě obsahu listin založených ve spise soud zjistil následující skutkový stav. Mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] jejíž nedílnou součástí byly také produktové podmínky revolvingového úvěru. Na základě úvěrové smlouvy se banka zavázala žalovanému poskytnout úvěrový limit na kartě ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši minimální splátky, která byla stanovena na 2 % čerpaného úvěru. Výše splátky byla žalovanému vždy oznámena v měsíčním výpisu z úvěrového účtu. [příjmení] otevřela žalovanému úvěrový účet č. [bankovní účet] a vydala žalovanému kreditní kartu. Žalovaný kreditní kartu používal k platbám, avšak nesplácel řádně a včas sjednané splátky, a proto banka úvěr k datu 2. 6. 2020 zesplatnila. Žalovaný dle výpisů z účtu dluží na jistině částku 9 447,29 Kč a částku 755,94 Kč jakožto kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni 16. 9. 2021, a dále je povinen zaplatit úrok 22,99 % ročně z této částky a úrok z prodlení, obojí od 17. 9. 2021 do zaplacení. 5. Shora uvedené právní jednání mezi bankou, jako právním předchůdcem žalobkyně, a žalovaným soud posuzoval dle ustanovení § 2395 o.z., dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o.z. je úvěrovaný povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 6. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla podle § 2395 o.z. platně uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě banka poskytla žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal dodržet sjednané podmínky k jeho oprávněnému čerpání. Žalovaný však sjednané podmínky závažným způsobem porušil tím, že řádně a včas nesplácel sjednané splátky, a proto právní předchůdce žalobkyně dne 2. 6. 2020 úvěr zesplatnil. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by na svůj dluh uplatněný žalobou v této věci žalobkyni uhradil jakoukoli částku, soud tak žalobě vyhověl v plném rozsahu, včetně povinnosti žalovaného uhradit žalobci smluvní úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, obojí ode dne následujícího po dni, ve kterém byla postoupená pohledávka vyčíslena, jak požadovala žalobkyně, přičemž výše úroku z prodlení byla určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích. 7. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., podle soud přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni, neboť měla ve věci plný úspěch. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 400 Kč podle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 citované vyhlášky (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po 200 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky za tři úkony právní služby po 100 Kč, a z důvodu, že zástupce žalobce prokázal, že je plátcem DPH náleží mu rovněž náhrada této daně ve výši 21 % ze základu 900 Kč v částce 189 Kč, tj. celkem tedy 1 489 Kč. Ve shora uvedené věci jsou dle názoru soudu splněny podmínky pro použití ustanovení § 14b odst. 1 citované vyhlášky, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, u nějž tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Soud má za to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti soud pro stručnost odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, kterým Ústavní soud sjednotil judikaturu obecných soudů v řízení o takzvaných bagatelních věcech ohledně výše náhrady nákladů řízení.