10 C 32/2022-19 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 9 120 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný cestoval ve dnech 28. 5. 2020, 10. 8. 2020, 29. 8. 2020, 2x 30. 8. 2020 a 3. 9. 2020 veřejným dopravním prostředkem, jehož provozovatelem je žalobkyně, aniž se na výzvu pověřené osoby mohl prokázat platnou jízdenkou. Je tedy povinen zaplatit žalobkyni jízdné ve výši 6 x 20 Kč a přirážku ve výši 6 x 1 500 Kč, tj. celkem 9 120 Kč a úrok z prodlení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas již v žalobě, soud ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem rovněž souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu nereagoval a soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaný cestoval plzeňskou městskou hromadnou dopravou, a to linkou tramvaje [číslo] dne 10. 8. 2020 a dne 3. 9. 2020, linkou tramvaje [číslo] dne 29. 8. 2020 a 30. 8. 2020, linkou trolejbusu [číslo] dne 28. 5. 2020 a dne 30. 8. 2020, ve všech případech bez platného jízdního dokladu. Je tedy povinen zaplatit jízdné (6 x 20 Kč) spolu s přirážkou (6 x 1 500 Kč) v celkové výši 9 120 Kč. Uplatněný nárok je po právní stránce nárokem na zaplacení jízdného podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), přičemž nárok odpovídající částce 1 500 Kč (přirážka k jízdnému) byl posuzován ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 písm. c), odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění a podle § 18a odst. 2 písm. c), odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu, má podle ustanovení § 1970 o.z. žalobkyně též právo na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. S ohledem na zjištěný skutkový stav a shora citovaná zákonná ustanovení je uplatněný nárok dán, a proto bylo žalobě vyhověno. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci zcela úspěšný, přiznal v plné výši právo na jejich náhradu, a to v částce 600 Kč, kdy náklady jsou tvořeny soudním poplatkem za žalobu ve výši 400 Kč a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 200 Kč dle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 2 úkony po 100 Kč.