10 C 73/2022-22 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 12 108,46 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 3. 6. 2019, uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále také„ původní věřitel“), která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem, zatímco žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, z níž bylo zjištěno, že původní věřitel [právnická osoba] podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), postoupil pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] na žalobkyni, která pak dopisem ze dne 6. 1. 2021, který byl žalovanému dle podacího lístku odeslán dne 25. 1. 2021, splnila svoji informační povinnost vůči žalovanému týkající se postoupení pohledávky. 4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu uzavřely smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 14 000 Kč s tím, že žalovanému byla částka v hotovosti předána v den uzavření smlouvy v místě jeho bydliště, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal zapůjčenou částku vrátit s navýšením o poplatky v celkové výši 12 283 Kč, z toho 2 504 Kč činil úrok, 5 652 Kč poplatek za administrativní činnost a flexibilní splácení a 4 127 Kč poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení; to vše se žalovaný zavázal hradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 469 Kč (poslední splátka ve zbytku). Žalobkyně uvedla, že žalovaný na svůj dluh uhradil od uzavření smlouvy o zápůjčce do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek celkem 3 500 Kč, jak je patrné z tabulky umoření, po postoupení pohledávky pak už neuhradil žádnou částku. 5. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 9. 11. 2021 ve spojení s poštovním podacím lístkem bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě částky 28 813,28 Kč nejpozději do 24. 11. 2021. 6. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Především se zabýval platností sjednané výše smluvního úroku, který musí být co do své výše stanoven tak, aby nebyl v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 2 odst. 3 o.z. nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. V tomto směru soud přihlížel k rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004, které shodně uzavřely, že přípustná sjednaná míra smluvního úroku z úvěru či půjčky nesmí přesahovat dvoj až trojnásobek průměrné úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů v měsíci, kdy byla půjčka (resp. úvěr) poskytnuta tak, jak ji poskytovaly bankovní subjekty. Je-li tato hranice překročena, je namístě podle Nejvyššího soudu učinit závěr o neplatnosti sjednaného smluvního úroku co do výše pro rozpor s dobrými mravy. Uvedený závěr platí i pro posuzovanou věc. 7. Dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v červnu 2019, u půjček a úvěrů poskytovaných pro domácnosti se splatností od jednoho roku do pěti let 8,27 %. Bylo by tak možné akceptovat maximálně trojnásobek, tj. 24,81 %. V úvěrové smlouvě byl formálně sjednán úrok z úvěru ve výši 29 % ročně, avšak je zcela zřejmé, že částka 12 283 Kč, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec poskytnutých 14 000 Kč, přesahuje trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry a půjčky v daném období více než trojnásobně, přičemž struktura částky, která měla být vrácena, je nastavena tak, aby obcházela zákon, pokud jde o sjednanou výši smluvního úroku, který je stanoven částkou 2 504 Kč, což odpovídá 17,8 % z jistiny. U ostatních položek (poplatek za administrativní činnost a flexibilní splácení a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení) představuje jejich součet částku 9 779 Kč, tj. 69,85 % z jistiny. Taková výše poplatku se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatkům, které za tuto službu účtují banky. V této souvislosti je třeba zohlednit závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. 8. Na smlouvu o zápůjčce jako celek uzavřenou mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně dne 3. 6. 2019 je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1, § 588 o.z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalovaného) jakožto slabší smluvní strany, když sjednané náklady zápůjčky svou výší ani zdaleka neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty, a jsou spotřebiteli účtovány v částkách nepoměrně vyšších oproti sjednanému smluvnímu úroku, čehož účelem je obejít zákon s ohledem na maximální možnou výši sjednaného úroku. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud proto nárok žalobkyně vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o.z., kdy žalovaný se na úkor právního předchůdce žalobkyně plněním, které mu poskytl na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku 10 500 Kč, která odpovídá rozdílu mezi poskytnutou jistinou 14 000 Kč a částkou 3 500 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o.z. mohlo být oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 žalovanému doručeno nejdříve třetí pracovní den od jeho odeslání dne 25. 1. 2021, tj. 28. 1. 2021. V oznámení byla stanovena lhůta 10 dnů k úhradě od doručení, žalovaný se tak dostal do prodlení až dne 9. 2. 2021. V této souvislosti byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení z částky 10 500 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta s ohledem na výše uvedené. 9. Soud dále výrokem III. tohoto rozsudku s ohledem na skutečnost, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil, a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.