25 C 359/2021-12 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 6 060 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že žalovaná cestoval ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum] veřejným dopravním prostředkem, jehož provozovatelem je žalobce, aniž se na výzvu pověřené osoby mohla prokázat platnou jízdenkou. Je tedy povinna zaplatit žalobci jízdné ve výši 3x 20 Kč a přirážku ve výši 4x 1 500 Kč s úrokem z prodlení. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovil souhlas již v žalobě, soud ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem rovněž souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná na výzvu nereagovala a soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaná cestovala plzeňskou městskou hromadnou dopravou ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum] ([anonymizováno] i [anonymizováno]), ve všech případech bez platného jízdního dokladu. Je tedy povinna zaplatit jízdné (3x 20 Kč) spolu s přirážkou (4x 1 500 Kč) v celkové výši 6 060 Kč. Uplatněný nárok je po právní stránce nárokem na zaplacení jízdného podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), přičemž nárok odpovídající částce 1 500 Kč (přirážka k jízdnému) byl posuzován ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 písm. c), odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu, má podle ustanovení § 1970 o.z. žalobce též právo na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. S ohledem na zjištěný skutkový stav a shora citovaná zákonná ustanovení je uplatněný nárok dán, a proto bylo žalobě vyhověno. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalobci povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení, proto byl žalobci doměřen soudní poplatek z částky 400 Kč na 1 000 Kč dle položky 1 sazebníku, zbývá tak uhradit 600 Kč. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci zcela úspěšný, přiznal v plné výši právo na jejich náhradu, a to v částce 1 200 Kč, kdy náklady jsou tvořeny soudním poplatkem za žalobu ve výši 1 000 Kč a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 200 Kč dle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 2 úkony po 100 Kč.