7 C 114/2022-34 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 13 043,34 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 28. 11. 2014, uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále také„ původní věřitel“), která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobci. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalobce vyjádřil souhlas s tímto postupem, zatímco žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. 3. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017, z níž bylo zjištěno, že původní věřitel [právnická osoba] podle § 1879- 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), postoupil pohledávku za žalovanou z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] na žalobce, který pak dopisem ze dne 16. 11. 2017, který byl žalované dle podacího lístku odeslán dne 6. 12. 2017, splnil svoji informační povinnost vůči žalované týkající se postoupení pohledávky. 4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu uzavřely smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalované částku 15 000 Kč s tím, že žalované byla částka v hotovosti předána v den uzavření smlouvy v místě jejího bydliště, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala zapůjčenou částku vrátit s navýšením o poplatky v celkové výši 12 541 Kč, z toho 1 916 Kč činil úrok, 2 850 Kč poplatek za administrativní činnost a 7 775 Kč poplatek za hotovostní režim splátek; to vše se žalovaná zavázala hradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 460 Kč (poslední splátka ve zbytku). Žalobce uvedl, že žalovaná na svůj dluh uhradila od uzavření smlouvy o zápůjčce do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek celkem 4 850 Kč, jak je patrné z tabulky splátek a po postoupení pohledávky ještě částku 1 500 Kč Celkem tedy žalovaná uhradila 6 150 Kč. 5. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 28. 6. 2021 ve spojení s poštovním podacím lístkem bylo zjištěno, že žalobce prostřednictvím právního zástupce vyzval žalovanou k úhradě částky 42 637,12 Kč nejpozději do 13. 7. 2021. 6. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Především se zabýval platností sjednané výše smluvního úroku, který musí být co do své výše stanoven tak, aby nebyl v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 2 odst. 3 o.z. nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. V tomto směru soud přihlížel k rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004, které shodně uzavřely, že přípustná sjednaná míra smluvního úroku z úvěru či půjčky nesmí přesahovat dvoj až trojnásobek průměrné úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů v měsíci, kdy byla půjčka (resp. úvěr) poskytnuta tak, jak ji poskytovaly bankovní subjekty. Je-li tato hranice překročena, je namístě podle Nejvyššího soudu učinit závěr o neplatnosti sjednaného smluvního úroku co do výše pro rozpor s dobrými mravy. Uvedený závěr platí i pro posuzovanou věc. Dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v listopadu 2014, u půjček a úvěrů poskytovaných pro domácnosti se splatností od jednoho roku do pěti let 13,96 %. Bylo by tak možné akceptovat maximálně trojnásobek, tj. 41,88 %. V úvěrové smlouvě byl sice formálně sjednán úrok z úvěru ve výši 19,98 % ročně, avšak je zcela zřejmé, že částka 12 541 Kč, kterou měla žalovaná zaplatit nad rámec poskytnutých 15 000 Kč, přesahuje trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry a půjčky v daném období téměř dvojnásobně, přičemž struktura částky, která měla být vrácena, je nastavena tak, aby obcházela zákon, pokud jde o sjednanou výši smluvního úroku, který je stanoven částkou 1 916 Kč, což odpovídá 12,8 % z jistiny. U ostatních položek (poplatek za hotovostní režim splátek a administrativní poplatek) představuje jejich součet částku 10 625 Kč, tj. 70,8 % z jistiny. Taková výše poplatku se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatkům, které za tuto službu účtují banky. V této souvislosti je třeba zohlednit závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. 7. Na smlouvu o zápůjčce jako celek uzavřenou mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce dne 28. 11. 2014 je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1, § 588 o.z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalované) jakožto slabší smluvní strany, když sjednané náklady zápůjčky svou výší ani zdaleka neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty, a jsou spotřebiteli účtovány v částkách nepoměrně vyšších oproti sjednanému smluvnímu úroku, čehož účelem je obejít zákon s ohledem na maximální možnou výši sjednaného úroku. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud proto nárok žalobce vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o.z., kdy žalovaná se na úkor právního předchůdce žalobce plněním, které jí poskytl na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatila, a proto je povinna vydat žalobci částku 8 850 Kč, která odpovídá rozdílu mezi poskytnutou jistinou 15 000 Kč a částkou 6 150 Kč, kterou žalovaná již uhradila. Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o.z. mohlo být oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2017 žalované doručeno nejdříve třetí pracovní den od jeho odeslání dne 6. 12. 2017, tj. 11. 12. 2017. V oznámení byla stanovena lhůta 10 dnů k úhradě od doručení, žalovaná se tak dostala do prodlení až dne 22. 12. 2017. V této souvislosti byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení z částky 8 850 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta s ohledem na výše uvedené. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaná, která se řízení fakticky neúčastnila, náhradu nákladů řízení neuplatnila a z obsahu spisu je zřejmé, že jí náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.