7 C 146/2022-14 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobou podanou Okresnímu soudu Plzeň – sever dne 20. 4. 2022 se žalobce domáhal zaplacení částky 9 414,45 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 9. 2019 do zaplacení ve výši 10 %. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že pohledávku za žalovanou nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 18. 3. 2021 mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], sídlem [adresa žalobkyně], [IČO] jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 21. 1. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 4 500 Kč, který měl být splacený nejpozději dne 18. 9. 2019. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatné peněžité prostředky nevrátila. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 4 500 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 914,45 Kč, který byl splatný dne 18. 8. 2018. Původní věřitel před poskytnutím úvěru řádně prověřil úvěruschopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná se k žalobce nevyjádřila. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 115 a) o.s.ř. bez nařízení jednání pouze na základě předložených listinných důkazů, když zástupce žalobce i žalovaná se práva účasti na projednání věci vzdali. Podle § 2 odst. 1 občanského zákoníku, každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, výklad a použití právního předpisu, nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 Občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle nálezu Ústavního soudu IV. US [číslo] výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením Občanského zákoníku, ale především článku 36 Listiny. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. značka 33 Odo 234/2005 se uvádí:„ Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 18. 3. 2021 mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], že původní věřitel postoupil pohledávku žalobci za žalovanou ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku a násl. Postoupení pohledávky bylo žalované původním věřitelem sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3. 4. 2021. Z důkazu smlouva o úvěru č. [anonymizováno] – D ze dne 19. 8. 2019 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [obec a číslo] jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaná uzavřeli smlouvu ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku a násl. Úvěrující se zavázal úvěrované poskytnout úvěr ve výši 4 500 Kč s datem splatnosti 18. 9. 2019 s tím, že roční zápůjční úroková sazba činí 40 % p.a., poplatek za poskytnutí úvěru činí po slevě 1 876,95 Kč, před slevou 4 914,45 Kč, RPSN činí 10 536,30 %. Uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 19. 8. 2019 soud považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva se příčí dobrým mravům, jako celek je tak absolutně neplatná dle ustanovení § 588 věta 1. občanského zákoníku. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti aplikace dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, je vyloučena. Z obsahu smlouvy vyplývá, že právní předchůdce žalobce žalované poskytl relativně nízkou částku, z uvedeného vyplývá, že žalovaná musela být v tíživé situaci. Právní předchůdce žalobce zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, právní předchůdce žalobce do smluvních ujednání zahrnul povinnost dlužníka platit absurdně velké navýšení 10 536,30 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činil v době uzavření smlouvy 8,27 % ročně (dle statistiky ČNB průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy v případě se splatností do jednoho roku). Dle výše citovaného usnesení Nevyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení 24,81 % ročně. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo]). Soud tak provedl vypořádání ve smyslu bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku a následující. Právní předchůdce žalobce žalované poskytl částku 4 500 Kč, žalovaná ničeho neuhradila, soud tak žalované uložil zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 4 500 Kč. Žalobě bylo dále z části vyhověno, pokud žalobce požadoval úrok z prodlení z částky 4 500 Kč ve výši 10 % p.a., přičemž počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na upomínku, která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky původním věřitelem. Žalobce prokázal, že oznámení o postoupení pohledávky bylo předáno poštovnímu úřadu k přepravě dne 3. 4. 2021, následujícího dne, tj. 4. 4. 2021 se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalované, žalovaná byla povinná plnit okamžitě, tj. do 5. 4. 2021, 6. 4. 2021 se tak již ocitla v prodlení. Ve zbývající výši byla žaloba jako nedůvodná, zamítnuta. O povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek, soud rozhodl podle zákona o soudních poplatcích zák. č. 549/1991 Sb., sazebník poplatků, poplatky za řízení. Dle položky 1. a za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění do částky 20 000 Kč, činí soudní poplatek 1 000 Kč. Dle položky 2.1 a za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jehož předmětem je peněžité plnění do částky 10 000 Kč včetně, činí soudní poplatek 400 Kč. Dle položky 2.2 pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Žalobce současně s podáním žaloby uhradil soudní poplatek ve výši 400 Kč. Soud však elektronický platební rozkaz nevydal, doměřil tak žalobci soudní poplatek dne položky 1. Žalobce je povinen soudní poplatek ve výši 600 Kč uhradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň – sever ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2. o.s.ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu, soud přihlížel i k požadovanému příslušenství (viz. nález ústavního soudu I US [číslo]). Soud tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.