7 C 212/2022-53 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobce se vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 40 103,49 Kč představující nezaplacenou jistinu 22 688,45 Kč a dlužnou část poplatku 17 415,04 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z prodlení a zákonného úroku z prodlení, to vše z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 16. 2. 2011, uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobci. Dále se žalobce domáhal zaplacení částky 14 142,51 Kč představující nezaplacenou jistinu 8 001,09 Kč a dlužnou část poplatku 6 141,42 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, to vše z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 24. 11. 2010, kterou uzavřel žalovaný rovněž se společností [právnická osoba], [IČO], přičemž i tato pohledávka byla postoupena žalobci. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalobce vyjádřil souhlas s tímto postupem již v žalobě, zatímco žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. 3. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 2. 2016 včetně přílohy [číslo] seznam postoupených pohledávek (str. 133) bylo zjištěno, že původní věřitel, [právnická osoba], uvedenou smlouvou podle § 1879 - 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), postoupil pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy o půjčce [číslo] smlouvy o půjčce [číslo] na žalobce. Současně původní věřitel, [právnická osoba], dopisem ze dne 26. 2. 2016, který dle podacího lístku byl odeslán žalovanému dne 11. 3. 2016, splnil svoji informační povinnost vůči žalovanému týkající se postoupení pohledávek. 4. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu dne 16. 2. 2011 uzavřely smlouvu o půjčce, na jejímž [anonymizováno] se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 26 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 21 736 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 796 Kč, poslední splátka ve zbytku. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu dne 24. 11. 2010 uzavřely smlouvu o půjčce, na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 12 540 Kč v 59 pravidelných měsíčních splátkách po 465 Kč, poslední splátka ve zbytku. 5. Žalobce uvedl, že žalovaný neplatil řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradil z titulu smlouvy [číslo] celkem 7 632,51 Kč, z toho 3 311,55 Kč bylo započteno na jistinu a 4 320,96 Kč na poplatky. S ohledem na tuto skutečnost žalobce uplatňoval zaplacení 22 688,45 Kč na nevrácené jistině a 17 415,04 na poplatku. Na půjčku z titulu smlouvy [číslo] žalovaný dle tvrzení žalobce uhradil celkem 13 397,49 Kč, z toho 6 398,58 Kč bylo započteno na poplatek a 6 998,91 Kč na jistinu. S ohledem na tuto skutečnost žalobce uplatňoval zaplacení 14 142,51 Kč na nevrácené jistině a 6 141,42 Kč na poplatku. Vedle toho žalobce uplatňoval smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení kapitalizované ke dni postoupení pohledávek a dále od 27. 2. 2016 až do zaplacení. Žalobce prokázal, že žalovanému zaslal poštou dne 12. 5. 2020 předžalobní upomínku. 6. V době uzavření smlouvy [číslo] tj. v listopadu 2010 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 14,05 %. V době uzavření smlouvy [číslo] tj. v únoru 2011 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 13,90 %. Bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, což je v prvním případě 42,15 % a v druhém případě 41,70 %. Navýšení půjčky 26 000 Kč o 21 736 Kč při délce zápůjční doby 60 týdnů a půjčky 15 000 Kč o 12 540 Kč při délce zápůjční doby 59 týdnů maximální akceptovatelnou roční hranici úroku v obou případech zcela jednoznačně přesahuje. 7. Podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. 8. Na právní poměry v projednávané věci je tak s ohledem na shora citované ustanovení třeba aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), který byl platný a účinný v době uzavírání obou smluv o půjčce. 9. Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10. Podle ustanovení § 451 odst. 1, odst. 2 obč. zák. Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 11. Podle ustanovení § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. 12. Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 13. Soud se zabýval platností úvěrové smlouvy, přičemž vzal v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 a sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle níž je v rozporu s dobrými mravy a nepřípustně sjednaný smluvní úrok, který přesahuje dvoj až trojnásobek běžného úroku, za který poskytují v daném čase a místě obdobný produkt banky, kdy Nejvyšší soud uvedl:„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem, či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 14. Soud v daném případě zohlednil mimo jiné závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. 15. Na obě smlouvy o úvěru jako celek uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce dne 24. 11. 2010 a 16. 2. 2011 soud ve světle shora citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu nahlížel jako na absolutně neplatné ve smyslu ustanovení, a to podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětné smlouvy představují značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalovaného) jakožto slabší smluvní strany, když sjednaný poplatek a hotovostní inkaso výší neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty, přičemž u poplatku za hotovostní inkaso navíc není zohledněno, zda tato služba byla skutečně poskytnuta či nikoliv, a je uplatňován paušálně, z čehož je nutné dovodit závěr, že skutečným účelem jeho sjednání je obejít omezení týkající se maximální možné výše odměny za poskytnutí půjčky. Vzhledem k tomu, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu b