7 C 254/2021-18 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobce se vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 14 400 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 5. 2. 2016, uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobci. Dále se žalobce domáhal zaplacení částky 2 610 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 11. 8. 2015, kterou uzavřel žalovaný rovněž se společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], přičemž i tato pohledávka byla postoupena žalobci. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobce vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 bylo zjištěno, že původní věřitel, [právnická osoba], uvedenou smlouvou podle § 1879- 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) postoupil pohledávky za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] smlouvy o zápůjčce [číslo] na žalobce. Současně původní věřitel dopisem ze dne 6. 12. 2019, který dle podacího lístku byl odeslán žalovanému dne 7. 1. 2020, splnil svoji informační povinnost vůči žalovanému týkající se postoupení pohledávek. 4. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu uzavřely smlouvu o úvěru dle § 2395 o.z., na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 12 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 8 880 Kč (úrok 1 680 Kč, hotovostní inkaso 4 800 Kč, administrativní poplatek 2 400 Kč) v 58 pravidelných týdenních splátkách po 360 Kč. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu uzavřely smlouvu o úvěru dle § 2395 o.z., na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 11 100 Kč (úrok 2 100 Kč, hotovostní inkaso 6 000 Kč, odměna za administrativní činnost 3 000 Kč) v 58 pravidelných týdenních splátkách po 450 Kč. 5. Žalobce uvedl, že žalovaný neplatil řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradil na úvěr z titulu smlouvy [číslo] celkem pouze 600 Kč a na úvěr z titulu smlouvy [číslo] pouze 9 390 Kč. S ohledem na tuto skutečnost žalobce uplatňoval zaplacení 14 400 Kč (15 000 Kč – 600 Kč) a 2 610 (12 000 Kč – 9 390 Kč) na dlužné jistině a poplatcích. Vedle toho žalobce uplatňoval zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni postoupení obou pohledávek a dále až do zaplacení. Žalobce prokázal, že žalovanému byla zaslána poštou předžalobní upomínka ze dne 3. 9. 2020, odeslaná žalovanému dne 4. 9. 2020. 6. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 7. Obě uzavřené smlouvy o úvěru soud považuje za absolutně neplatné, když v době uzavření smluv, tj. srpnu 2015 a v únoru 2016 dle statistiky ČNB činila roční procentuální sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR pro úvěry a půjčky se splatností od jednoho roku do pěti let 12,48 % a 11,25 %. Bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, to je 37,44 % p.a. a 33,75 % p.a. Je sice pravdou, že smluvní úrok byl dle smluvních podmínek stanoven ve výši 23,72 % ročně, avšak při posuzování platnosti smlouvy musí soud posuzovat smlouvu jako celek s veškerými náležitostmi. Ve smluvních podmínkách je dále mj. stanoveno, že výše RPSN činí 75,72 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částky, které měl žalovaný zaplatit nad rámec poskytnutých prostředků, přesahují i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období a je nutno pohlížet na uzavřené smlouvy jako na smlouvy absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o.z, neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou půjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. Částky, které měl žalovaný uhradit, tak dosahují ve svém souhrnu v případě obou smluv 74 %. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání ve smlouvách o spotřebitelském úvěru o nároku na souhrnný poplatek ve světle § 580 o.z. jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. Soud tedy obě smlouvy shledal absolutně neplatnými pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. a z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 17 010 Kč (nesplacená jistina 14 400 Kč + 2 610 Kč). Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o.z. mohlo být oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 žalovanému doručeno nejdříve třetí pracovní den od jeho odeslání dne 7. 1. 2020, tj. 10. 1. 2020. V oznámení byla stanovena lhůta 10 dnů k úhradě od doručení, žalovaný se tak dostal do prodlení až dne 21. 1. 2020 a v této souvislosti byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnými samotné smlouvy o úvěru, neplatnými musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit poplatky a obchodní úroky. 8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy žalobce měl ve věci úspěch v poměru 83 % (neúspěšný byl ze 17 %). Právo na náhradu nákladů řízení ve výši 66 % tedy svědčí žalobci. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 800 Kč, odměna advokáta ve výši 900 Kč podle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 citované vyhlášky (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po 300 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony právní služby po 100 Kč, a podle § 137 odst. 3 o.s.ř. také náhrada 21 % DPH ze základu 1 200 Kč v částce 252 Kč, tj. celkem tedy 2 252 Kč, z toho žalobci náleží poměrná část odpovídající 66 %, tj. 1 486 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit na náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.