7 C 261/2022-52 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobce se žalobou podanou původně u Obvodního soudu pro Prahu 1 vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 15 700 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 3. 7. 2016, uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitel“), která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobci. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalobce vyjádřil souhlas s tímto postupem již v žalobě, zatímco žalovaný na výzvu nikterak nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. 3. Žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 včetně přílohy [číslo] – seznam postoupených pohledávek (str. 285) prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, z níž bylo zjištěno, že původní věřitel podle § 1879- 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), postoupil pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] na žalobce, který pak dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalovanému dle podacího lístku odeslán dne 7. 1. 2020, splnil svoji informační povinnost vůči žalovanému týkající se postoupení pohledávky. 4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu uzavřely smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč s tím, že žalovaný uvedenou částku v hotovosti převzal v den uzavření smlouvy v místě svého bydliště, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal zapůjčenou částku vrátit s navýšením o poplatky v celkové výši 7 400 Kč, z toho 1 400 Kč činil úrok, 2 000 Kč poplatek za administrativní činnost a 4 000 Kč poplatek za hotovostní režim splátek; to vše se žalovaný zavázal hradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 300 Kč (poslední splátka ve zbytku). 5. Žalobce uvedl, že žalovaný na svůj dluh uhradil od uzavření smlouvy o zápůjčce do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek celkem 1 700 Kč, poté již neuhradil žádnou částku. 6. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 7. 5. 2020 ve spojení s poštovním podacím lístkem ze dne 10. 5. 2020 bylo zjištěno, že žalobce prostřednictvím právního zástupce vyzval žalovaného k úhradě částky 15 700 Kč se smluvním úrokem ve výši 23,72 % ročně a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně nejpozději do 14. 5. 2020. 7. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Především se zabýval platností sjednané výše smluvního úroku, který musí být co do své výše stanoven tak, aby nebyl v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 2 odst. 3 o.z. nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. V tomto směru soud přihlížel k rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004, které shodně uzavřely, že přípustná sjednaná míra smluvního úroku z úvěru či půjčky nesmí přesahovat dvoj až trojnásobek průměrné úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů v měsíci, kdy byla půjčka (resp. úvěr) poskytnuta tak, jak ji poskytovaly bankovní subjekty. Je-li tato hranice překročena, je namístě podle Nejvyššího soudu učinit závěr o neplatnosti sjednaného smluvního úroku co do výše pro rozpor s dobrými mravy. Uvedený závěr platí i pro posuzovanou věc. Dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v červenci 2016, u půjček a úvěrů poskytovaných pro domácnosti se splatností od jednoho roku do pěti let 10,59 %. Bylo by tak možné akceptovat maximálně trojnásobek, tj. 31,77 %. V úvěrové smlouvě byl sice formálně sjednán úrok z úvěru ve výši 23,72 % ročně, avšak je zcela zřejmé, že částka 7 400 Kč, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec poskytnutých 10 000 Kč, přesahuje trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry a půjčky v daném období téměř dvojnásobně, přičemž struktura částky, která měla být vrácena, je nastavena tak, aby obcházela zákon, pokud jde o sjednanou výši smluvního úroku, který je stanoven částkou 1 400 Kč, což odpovídá 14 % z jistiny. U ostatních položek (poplatek za hotovostní režim splátek a administrativní poplatek) představuje jejich součet částku 6 000 Kč, tj. 60 % z jistiny. Taková výše poplatku se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatkům, které za tuto službu účtují banky. V této souvislosti je třeba zohlednit závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. 8. Na smlouvu o zápůjčce jako celek uzavřenou mezi žalovaným a původním věřitelem dne 3. 7. 2016 je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1, § 588 o.z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalovaného) jakožto slabší smluvní strany, když sjednané náklady zápůjčky svou výší ani zdaleka neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty, a jsou spotřebiteli účtovány v částkách nepoměrně vyšších oproti sjednanému smluvnímu úroku, čehož účelem je obejít zákon s ohledem na maximální možnou výši sjednaného úroku. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud proto nárok žalobce vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o.z., kdy žalovaný se na úkor původního věřitele plněním, které mu poskytl na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobci částku 8 300 Kč, která odpovídá rozdílu mezi poskytnutou jistinou 10 000 Kč a částkou 1 700 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o.z. mohlo být oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 žalovanému doručeno nejdříve třetí pracovní den od jeho odeslání dne 7. 1. 2020, tj. 10. 1. 2020. V oznámení byla stanovena lhůta 10 dnů k úhradě od doručení, žalovaný se tak dostal do prodlení až dne 21. 1. 2020. V této souvislosti byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení z částky 8 300 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta s ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.