7 C 265/2021-16 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 13 481,14 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení žalovaného na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 4. 9. 2017, uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobci. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalobce vyjádřil souhlas s tímto postupem již v žalobě a žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 bylo zjištěno, že původní věřitel, [právnická osoba], uvedenou smlouvou podle § 1879- 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), postoupil pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] na žalobce. Současně původní věřitel, [právnická osoba], dopisem ze dne 20. 1. 2020, který dle podacího lístku byl odeslán žalovanému dne 14. 2. 2020, splnil svoji informační povinnost vůči žalovanému týkající se postoupení pohledávky. Ze smlouvy [číslo] která odkazovala na smluvní podmínky, je zřejmé, že smluvní strany spolu uzavřely smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 22 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal zapůjčenou částku vrátit s navýšením o 19 017 Kč, celkem tedy 41 017 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 684 Kč (poslední splátka ve zbytku). Žalobce uvedl, že žalovaný neplatil řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradil celkem pouze 8 518,86 Kč. S ohledem na tuto skutečnost žalobce uplatňoval zaplacení 13 481,14 Kč (22 000 Kč – 8 518,86 Kč) na nevrácené jistině. Vedle toho žalobce uplatňoval zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni postoupení pohledávky a dále až do zaplacení. Žalobce prokázal, že žalovanému byla zaslána poštou předžalobní upomínka ze dne 28. 6. 2021, odeslaná žalovanému téhož dne. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále např. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se uvádí:„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem, či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“. Uzavřenou smlouvu soud shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy o zápůjčce, tj. v září 2017 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u zápůjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 8,85 %. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, tj. 26,55 %. Navýšení zápůjčky 22 000 Kč o 19 017 Kč (při délce zápůjční doby 60 týdnů) maximální akceptovatelnou hranici úroku 26,55 % ročně přesahuje téměř trojnásobně, když za rok měl žalovaný zaplatit 16 481,40 Kč, nejvyšší akceptovatelná hranice však odpovídá částce 5 841 Kč ročně. Soud tak považoval uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 2 odst. 3 o.z. Žalovaný od právního předchůdce žalobce převzal částku 22 000 Kč, uhradil celkem 8 518,86 Kč. Soud tak z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobci dlužnou částku 13 481,14 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 2. 3. 2020 až do zaplacení, když žalobce zaslal žalovanému dne 14. 2. 2020 oznámení o postoupení pohledávky, které se v souladu s § 573 o.z. mohlo dostat do dispoziční sféry žalovaného nejdříve třetí pracovní den od jeho odeslání, tj. dne 19. 2. 2020. V oznámení byla stanovena lhůta 10 dnů k úhradě od doručení, žalovaný se tak dostal do prodlení až dne 2. 3. 2020, když konec lhůty připadal na sobotu 29. 2. 2020, a v této souvislosti byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatnými musel shledat rovněž ujednání o povinnosti hradit poplatky a obchodní úroky. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce měl ve věci úspěch v poměru 99 % (neúspěšný byl z 1 %). Žalobce měl tedy neúspěch jen v poměrně nepatrné části, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů v plné výši. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 800 Kč, odměna advokáta ve výši 900 Kč podle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 citované vyhlášky (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po 300 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony právní služby po 100 Kč, a podle § 137 odst. 3 o.s.ř. také náhrada 21 % DPH ze základu 1 200 Kč v částce 252 Kč, tj. celkem tedy 2 252 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit na náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.