7 C 299/2022-16 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 17 524 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení na straně žalované na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 16. 1. 2017, uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobci. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalobce vyjádřil souhlas s tímto postupem již v žalobě a žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. 3. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 bylo zjištěno, že původní věřitel, [právnická osoba], uvedenou smlouvou podle § 1879- 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), postoupil pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] na žalobce. Současně původní věřitel, [právnická osoba], dopisem ze dne 14. 6. 2018, který dle podacího lístku byl odeslán žalované dne 13. 7. 2018, splnil svoji informační povinnost vůči žalované týkající se postoupení pohledávky. Ze smlouvy [číslo] která odkazovala na smluvní podmínky, je zřejmé, že smluvní strany spolu uzavřely smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalované částku 20 000 Kč s tím, že žalované byla celá částka předána v hotovosti v místě jejího bydliště, což žalovaná stvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit s navýšením o 17 114 Kč, celkem tedy 37 114 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 619 Kč (poslední splátka ve zbytku). 4. Žalobce uvedl, že žalovaná neplatila řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradila celkem pouze 2 476 Kč. S ohledem na tuto skutečnost žalobce uplatňoval zaplacení 17 524 Kč (20 000 Kč – 2 476 Kč) na nevrácené jistině. Vedle toho žalobce uplatňoval zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni postoupení pohledávky a dále až do zaplacení. Žalobce předžalobní upomínkou a podacím lístkem prokázal, že žalované byla zaslána poštou dne 13. 3. 2021 předžalobní upomínka. 5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. 6. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu, nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 7. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především článku 36 Listiny. 10. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále například sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se uvádí:„ Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“. 11. Z veřejně dostupné databáze na webu [obec] národní banky (dále jen„ ČNB“), databáze časových řad [příjmení], tabulky B1 [číslo] je zřejmé, že úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR (na spotřebu s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně, kategorie UK4) činila v lednu 2017, kdy byla uzavřena předmětná smlouva o úvěru 10,24 % ročně. 12. Po zhodnocení listinných důkazů dospěl soud k následujícím právním závěrům. Mezi žalovanou a původním věřitelem, spol. [právnická osoba], byla dne 16. 1. 2017 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o.z., na jejímž základě poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud shledal za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Smlouva se zjevně příčí dobrým mravům jako celek, soud ji tak shledal absolutně neplatnou dle ustanovení § 588 věta první o.z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle ustanovení § 577 o.z. je vyloučena. Původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. Dle shora citované judikatury Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve spojení s daty z databáze na webu ČNB činila úroková sazba srovnatelných korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR v době uzavření smlouvy 10,24 %. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 30,72 % ročně. Navýšení zápůjčky 20 000 Kč o 17 114 Kč (při délce zápůjční doby 60 týdnů) maximální akceptovatelnou hranici úroku 30,72 % ročně přesahuje více než dvojnásobně, když za rok by měla žalovaná zaplatit 14 832 Kč, nejvyšší akceptovatelná hranice však odpovídá částce 6 144 Kč ročně. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala původnímu věřiteli v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit, představuje 85,57 % poskytnuté jistiny. Taková výše poplatku se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatkům, které za tuto službu účtují banky. V této souvislosti je třeba zohlednit závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. Na smlouvu o úvěru jako celek uzavřenou mezi žalovanou a původním věřitelem dne 16. 1. 2019 je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 o.z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalované) jakožto slabší smluvní strany, když sjednané náklady úvěru svou výší ani zdaleka neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud nárok žalobkyně vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o.z., kdy žalovaná se na úkor právního předchůdce žalobce (původního věřitele) plněním, které jí poskytl na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatila, a proto je povinna vydat žalobci částku 17 524 Kč, která odpovídá rozdílu mezi poskytnutou jistinou 20 000 Kč a částkou 2 476 Kč, kterou žalovaná již uhradila. Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o.z. mohlo být oznámení o postoupení pohledávky žalované doručeno nejdříve po uplynutí tří pracovních dnů od odeslání vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2018, zaslané poštou dne 13. 7. 2018, tj. 18. 7. 2018. V oznámení o postoupení pohledávky byla stanovena desetidenní lhůta k úhradě dlužné částky, která počala běžet dnem obdržení výzvy. Dne 30. 7. 2018 tak nastalo na straně žalované prodlení (28. 7. 2018 byla sobota) a v této souvislosti byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku požadovaných ná