7 C 340/2021-15 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 1 520 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že žalovaná cestovala dne 27. 10. 2020 vozidlem městské hromadné dopravy na žalobcem provozovaných linkách MHD, aniž se na výzvu pověřené osoby prokázala platným jízdním dokladem. Žalobce po ní tedy požaduje jízdné ve výši 20 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč a úrok z prodlení. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovil souhlas již v žalobě, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda s tímto postupem rovněž souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná na výzvu nereagovala a soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaná cestovala dne 27. 10. 2020 v čase 10:56 tramvajovou linkou [číslo] přičemž tak činila bez platného jízdního dokladu. Je tedy povinna zaplatit žalobci jízdné spolu s přirážkou v celkové výši 1 520 Kč při ceně plnocenné přestupní jízdenky 20 Kč a přirážce stanovené smluvními přepravními podmínkami 1 500 Kč. Uplatněný nárok je po právní stránce nárokem na zaplacení jízdného podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“), přičemž nárok odpovídající přirážce k jízdnému byl posuzován ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 písm. c), odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších změn a doplnění. Jelikož jde o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má podle ustanovení § 1970 o.z. žalobce též právo na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. S ohledem na zjištěný skutkový stav a shora citovaná zákonná ustanovení je uplatněný nárok dán, a proto bylo žalobě vyhověno. Soud dále výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 bodem 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení, proto byl žalobci doměřen soudní poplatek z částky 400 Kč na 1 000 Kč dle položky 1 bodu 1. sazebníku, zbývá tak uhradit 600 Kč. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč a paušální náhrada výdajů za 2 úkony po 100 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. celkem 1 200 Kč.