7 C 360/2021-29 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobou podanou Okresnímu soudu Plzeň – sever dne 23. 12. 2021 se žalobce domáhal zaplacení částky 11 232 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení z částky 11 232 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení ve výši 10 %, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 378,61 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 150 Kč, dále zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 289 Kč a částky 5 031,94 Kč. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že dne 9. 1. 2020 uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou dne 7. 2. 2020, nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky smlouvy o úvěru. Na základě smlouvy poskytla [právnická osoba] žalované úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala [právnická osoba] vrátit částku 19 232 Kč spolu s příslušenstvím do 9. 3. 2020. Žalovaná o půjčku zažádala online na internetových stránkách [webová adresa], kde vyplnila požadované registrační údaje ve formuláři, jehož součástí bylo zadání čísla OP, poskytnutí kopie OP, v rámci dokončení žádosti o půjčku provedla žalovaná tzv. verifikační platbu. Žádost o půjčku byla žalované schválena a byla jí poskytnutá částka jistiny ve výši 16 000 Kč na účet, z kterého žalovaná odeslala verifikační platbu. Takovým způsobem žalovaná úvěr čerpala. Právní předchůdce žalobce dále posoudil úvěru schopnost žalované úvěr splácet, žalovaná však sjednanou částku neuhradila řádně a včas, vznikla jí tak povinnost zaplatit [právnická osoba] smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení tak, jak je uvedeno ve 4. odstavci 3. strany smlouvy a zároveň dle téhož odstavce smlouvy vznikla žalované povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 s účinností ke dni 14. 6. 2021 převedena na žalobce, změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 25. 6. 2021. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 16 750 Kč, skládala se z nesplacené jistiny ve výši 11 232 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 5 368 Kč, neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. Žalobce požaduje nad rámec postoupeného příslušenství pohledávky i kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 378,61 Kč, po revizním přepočtu za období od 1. dnes prodlení po splatnosti závazku, tj. od 10. 3. 2020 do 1. 6. 2021, kdy základem pro výpočet zákonného úroku z prodlení byla postoupená jistina pohledávky ve výši 11 232 Kč. Žalobce dále požaduje zákonný úrok z prodlení od 15. 6. 2021 z jistiny ve výši 11 232 Kč, dále požaduje žalobce náhradu za účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 289 Kč. Pokud jde o smluvní pokutu, na žalobce byla právním předchůdcem žalobce postoupena smluvní pokuta ve výši 5 368 Kč, po revizním přepočtu smluvní pokuty žalobce po žalované požaduje smluvní pokutu ve výši 5 031,94 Kč, počítané ode dne následujícího po dni splatnosti půjčky, tj. 10. 3. 2020 z dlužné jistiny ve výši 11 232 Kč od 1. 6. 2021. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Podle § 2 odst. 1 občanského zákoníku, každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, výklad a použití právního předpisu, nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle nálezu Ústavního soudu IV. US [číslo] výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především článku 36 Listiny. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 se uvádí:„ Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 115 a) o.s.ř. bez nařízení jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů, když zástupce žalobce i žalovaný se práva účasti na projednání věci vzdali. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 6. 2021 bylo zjištěno, že postupitel [právnická osoba], [IČO], pohledávku vymáhanou touto žalobou postoupil žalobci s účinností ke dni 14. 6. 2021 a změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 25. 6. 2021. Z důkazu smlouva o úvěru [číslo] ze dne 7. 2. 2020 bylo zjištěno, že věřitel [právnická osoba], sídlem [adresa], [IČO]. Žalovaná jako klient uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku a násl., přičemž touto smlouvou se mění a doplňují podmínky smlouvy [číslo] jejím předmětem je závazek věřitele poskytnout klientovi za podmínek stanovených níže peněžní prostředky v úhrnné výši jistiny 16 000 Kč, žalovaná se zavázala věřiteli uhradit 19 232 Kč s datem splatnosti 9. 3. 2020 se zápůjční úrokovou sazbou 122,88 %. Úrok činí celkem 3 232 Kč, RPSN představuje 1 459,6 % s tím, že délka splatnosti půjčky činí 60 dnů. Z původní smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 9. 1. 2020 soud zjistil, že věřitel [právnická osoba] se zavázal žalované poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč, celkem ke splacení se žalovaná zavázala uhradit 7 380 Kč s tím, že datum splatnosti je 8. 2. 2020. Zápůjční úroková sazba činí 279,83 %, odpovídá úroku ve výši 1 380 Kč, RPSN za celý úvěr činí 1 141,2 %, délka splatnosti půjčky činí 30 dnů. Uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 9. 1. 2020, tak i změněnou smlouvu o úvěru ze dne 7. 2. 2020 soud považoval za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Úvěrové smlouvy se příčí dobrým mravům, jako celek jsou tak absolutně neplatné dle ustanovení § 588 věta 1. občanského zákoníku. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle ust. § 577 občanského zákoníku je vyloučena. Z obsahu smluv vyplývá, že právní předchůdce žalobce žalované poskytl relativně nízkou částku, z uvedeného je zřejmé, že žalovaná musela být v tíživé situaci. Právní předchůdce žalobce zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, právní předchůdce žalobce do smluvních ujednání zahrnul povinnost dlužníka platit absurdně velké navýšení, a to do smlouvy o úvěru ze dne 9. 1. 2020, 1 141,2 % ročně a do smlouvy o úvěru ze dne 7. 2. 2020, 1 459, 6 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činil v době uzavření smlouvy o úvěru ze dne 9. 1. 2020 9,48 % ročně (dle statistiky ČNB průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy v případě se splatností do jednoho roku). A ke dni 7. 2. 2020 činil obvyklý úrok při nezajištěném úvěru 10,79 % ročně (rovněž dle statistiky ČNB průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy v případě se splatností do 1 roku). Dle výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení v podobě trojnásobku. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo]). Pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, musel soud shledat neplatnými i další ujednání o povinnosti žalované hradit smluvní pokuty a další sankce. Soud tak provedl vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku a násl. Žalobce doložil, že právní předchůdce žalobce žalované poskytl částku 8 000 Kč, žalovaná neprokáza