7 C 67/2022-22 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 20 000 Kč z titulu neuhrazené jistiny půjčky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne 20. 9. 2007 s původním věřitelem (spol. [právnická osoba], [IČO]), Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč, přičemž žalovaná se zavávala dlužnou částku vrátit s navýšením o 13 920 Kč, celkem 33 920 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách po 640 Kč. Žalovaná však uhradila pouze částku 12 890 Kč. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 6. 2015, bylo zjištěno, že původní věřitel (spol. [právnická osoba]) postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou přechodnému věřiteli (spol. SECAPITAL S.á.r.l., reg. č. B [číslo], se sídlem [adresa]), a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne 25. 6. 2015, který byl dán na poštu dle poštovního podacího archu dne 22. 7. 2015. Následně přechodný věřitel postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 8. 2018 předmětnou pohledávku na žalobkyni. Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne 11. 9. 2018, který byl podán k doručení poštou dne 13. 9. 2018, jak je patrné z poštovního podacího archu. 4. Ze Smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 20. 9. 2007 soud zjistil, že původní věřitel (spol. [právnická osoba]) a žalovaná uzavřeli ve smyslu ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) smlouvu o půjčce, na základě které se původní věřitel zavázal žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se naproti tomu zavázala poskytnutou částku vrátit s navýšením v celkové výši 13 920 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách po 640 Kč s tím, že první splátka je splatná nejpozději do 7. dne od uzavření smlouvy. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkem pouze částku 12 890 Kč. Žalobkyně tak po žalované požaduje zaplacení jistiny 20 000 Kč a kapitalizovaný úrok v částce 1 030 Kč, když v souladu s ustanovením článku 5 smlouvy o půjčce bylo plnění žalované nejprve alokováno na souhrnný poplatek a teprve následně na jistinu. 5. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. 6. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 7. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 9. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením toho, zda je smlouva o půjčce platným právním titulem či nikoliv, když je zjevné, že smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a je ji nutno posuzovat podle této starší právní úpravy. Předmětná smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a žalovaná tak vystupuje podle § 52 odst. 3 obč. zák. jako spotřebitel a původní věřitel v pozici podnikatele. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, podle odst. 2 se ustanovení odst. 1 nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění. Citovaná ustanovení jsou přitom odrazem evropského spotřebitelského práva, zejména směrnice o zneužívajících klauzulích, přičemž podle judikatury Evropského soudního dvora je tuto směrnici nutno vykládat ve vztahu k ochraně spotřebitele co nejšířeji a soud je, jak plyne mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, povinen z úřední povinnosti zkoumat existence zneužívajících klauzulí tak, aby bylo dosaženo ochrany spotřebitele bez ohledu na to, zda se jí dovolá či nikoliv. 10. Uzavřenou smlouvu soud považuje za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. v září 2007, dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěru poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti 13,42 %, bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 40,26 %. Ve smluvních podmínkách, které jsou součástí smlouvy o půjčce, je mj. stanoveno, že výše RPSN činí 206,8 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období a je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. citovaného shora, neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou půjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání ve smlouvě o půjčce o nároku na souhrnný poplatek ve světle § 56 obč. zák. jako ujednání, která je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. 11. Za uvedeného stavu má soud za to, že nárok ze smlouvy, která jsou absolutně neplatným právním úkonem, je možné vypořádat toliko v režimu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. S ohledem na skutečnost, že žalovaná zaplatila celkem částku 12 890 Kč, zbývá uhradit na jistině ještě 7 110 Kč. Žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni částku 7 110 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o.z. mohlo být oznámení o postoupení pohledávky žalované doručeno nejdříve po uplynutí tří pracovních dnů od odeslání vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015, zaslané poštou dne 22. 7. 2015, tj. 27. 7. 2015. V oznámení o postoupení pohledávky byla uvedena desetidenní lhůta k plnění, takže prodlení žalované mohlo nastat nejdříve dne 7. 10. 2015, a v této souvislosti byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o půjčce, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokuty, poplatky, obchodní úroky. 12. Soud dále výrokem III. tohoto rozsudku s ohledem na skutečnost, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř.