7 C 75/2021-41 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobce se vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 44 386 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 22. 11. 2017, uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobci. Dále se žalobce domáhal zaplacení částky 14 749,69 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 16. 8. 2017, kterou uzavřel žalovaný rovněž se společností [právnická osoba], [IČO], přičemž i tato pohledávka byla postoupena žalobci. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalobce vyjádřil souhlas s tímto postupem, zatímco žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. 3. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 bylo zjištěno, že původní věřitel, [právnická osoba], uvedenou smlouvou podle § 1879 - 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), postoupil pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy [číslo] smlouvy [číslo] na žalobce. Současně původní věřitel, [právnická osoba], dopisem ze dne 20. 1. 2020, který dle podacího lístku byl odeslán žalovanému dne 14. 2. 2020, splnil svoji informační povinnost vůči žalovanému týkající se postoupení pohledávek. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu dne 22. 11. 2017 uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 25 750 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 930 Kč, poslední splátka ve zbytku. Ze smlouvy [číslo] je zřejmé, že smluvní strany spolu dne 16. 8. 2017 uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalovanému částku 12 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 9 956 Kč v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 1 220 Kč, poslední splátka ve zbytku. 4. Žalobce uvedl, že žalovaný neplatil řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradil na úvěr z titulu smlouvy [číslo] celkem 7 080 Kč, z toho 2 512,66 Kč bylo započteno na poplatky a 4 567,34 Kč na jistinu. S ohledem na tuto skutečnost žalobce uplatňoval zaplacení 25 432,66 Kč na nevrácené jistině a 18 953,34 na poplatku. Na půjčku z titulu smlouvy [číslo] žalovaný uhradil celkem 6 240 Kč, z toho 3 006,64 Kč bylo započteno na poplatek a 3 233,36 Kč na jistinu. S ohledem na tuto skutečnost žalobce uplatňoval zaplacení 8 766,64 Kč na nevrácené jistině a 5 983,05 Kč na poplatku. Vedle toho žalobce uplatňoval smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení kapitalizované ke dni postoupení pohledávek a dále od 21. 1. 2020 až do zaplacení. Žalobce prokázal, že žalovanému zaslal poštou dne 24. 4. 2020 předžalobní upomínku. 5. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále např. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se uvádí:„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem, či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“. 6. Soud obě shora uvedené smlouvy shledal absolutně neplatnými pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy [číslo] tj. v listopadu 2017 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 8,37 %. V době uzavření smlouvy [číslo] tj. v srpnu 2017 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 8,95 %. Bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 25,11 % a 26,85 %. Navýšení úvěru ve výši 30 000 Kč o 25 750 Kč při délce zápůjční doby 60 týdnů a úvěru ve výši 12 000 Kč o 9 956 Kč při délce zápůjční doby 18 měsíců maximální akceptovatelnou roční hranici úroku v obou případech zcela jednoznačně přesahuje. 7. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. Na obě smlouvy o úvěru jako celek uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce dne 22. 11. 2017 a 16. 8. 2017 je tedy nutné pohlížet ve světle shora citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu jako na absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 o.z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětné smlouvy představují značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalovaného) jakožto slabší smluvní strany, když sjednaný poplatek a hotovostní inkaso výší neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty, přičemž u poplatku za hotovostní inkaso navíc není zohledněno, zda tato služba byla skutečně poskytnuta či nikoliv, a je uplatňován paušálně, z čehož je nutné dovodit závěr, že skutečným účelem jeho sjednání je obejít omezení týkající se maximální možné výše odměny za poskytnutí půjčky. Vzhledem k tomu, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o.z., kdy žalovaný se na úkor právního předchůdce žalobce plněním, které mu poskytl na základě neplatného právního úkonu, bezdůvodně obohatil, a proto byl povinen toto obohacení vydat. Jelikož žalovaný od právního předchůdce žalobce převzal v jednom případě částku 30 000 Kč a v případě druhé neplatně uzavřené smlouvy o úvěru pak žalovaný převzal částku 12 000 Kč, na poskytnutou jistinu uhradil 7 080 Kč a 6 240 Kč, soud tak z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobci pouze dlužné částky 22 920 Kč a 5 760 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. V souladu s ustanovením § 573 o.z. se oznámení o postoupení pohledávek mohlo dostat do dispoziční sféry žalovaného nejdříve dne 19. 2. 2020, žalovaný se dostal do prodlení po uplynutí 10. dne od tohoto data, tj. dne 2. 3. 2020, když v oznámení byla stanovena lhůta k úhradě 10 dnů a jelikož konec lhůty připadal na sobotu 29. 2. 2020, prodlení nastalo až následující pracovní den, tj. v pondělí 2. 3. 2020. 8. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., a to měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, zatímco žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, o nákladech řízení tak soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.