8 C 148/2022-11 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 5 654,04 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba], [IČO], dále jen („ původní věřitel“), smlouvu o úvěru. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalované úvěr ve výši 2 800 Kč, přičemž žalovaná se zavázala vrátit částku 2 800 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 854,04 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaná čerpala úvěr bezhotovostně, převodem na svůj bankovní účet. Žalovaná poskytnutý úvěr řádně nesplatila, když na sjednanou částku neuhradila ničeho. Původní věřitel následně postoupil předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobce. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobce vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobce prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobci, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Dle zjištěného skutkového stavu původní věřitel uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru č. B0007945402304067, a to prostřednictvím webové stránky [webová adresa], tedy elektronickými prostředky na dálku ve smyslu ustanovení § 562 o.z. Na základě smlouvy o úvěru se původní věřitel zavázal žalované poskytnout částku 2 800 Kč, což splnil téhož dne bezhotovostním převodem na účet žalované. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 854,04 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději do [datum]. Strany si ve smlouvě ujednaly roční zápůjční úrokovou sazbu ve výši 40% p.a. a RPSN ve výši 9 563,30 %. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v říjnu 2019 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěru poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti do 1 roku 16,17 %. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 48,51 % RPSN v daném případě však činí 9563,30%. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měla žalovaná zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro dané období. Nadto byl ve smlouvě sjednán poplatek za poskytnutí úvěru v trvání 28 dnů ve výši 2 854,04 Kč, což by za rok znamenalo částku 37 204,45 Kč. Původní věřitel ve smlouvě sice shora uvedené navýšení nazývá poplatkem, avšak poplatek zde plní zcela stejnou funkci jako úrok. Soud musí vždy hodnotit smlouvu jako celek a zkoumat veškeré její náležitosti. Soud tedy uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 800 Kč (nezaplacená jistina) společně s příslušným zákonným úrokem z prodlení od [datum]. Nárok na zákonný úrok z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o.z. ve spojení s ustanovením § 1, 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající výši byla žaloba zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit poplatky. Podle položky 2, bodu 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích je žalobce povinen zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč, jelikož nebyl vydán platební rozkaz a v řízení bylo pokračováno, a to na účet Okresního soudu Plzeň sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, žalované však žádné náklady řízení nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.