8 C 230/2021-15 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 2 089 Kč s příslušenstvím a částky 2 028 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný využil dne [datum] přepravních služeb společnosti [právnická osoba], (dále jen„ původní věřitel“) mezi stanicemi [obec] [část obce] - [obec], aniž se na výzvu pověřené osoby mohl prokázat platnou jízdenkou, čímž se bezdůvodně obohatil v rozsahu jízdného, tedy v částce 66 Kč. Dále žalovaný téhož dne využil přepravních služeb společnosti [právnická osoba], mezi stanicemi [obec] - [obec], aniž se na výzvu pověřené osoby mohl prokázat platnou jízdenkou, čímž se bezdůvodně obohatil v rozsahu jízdného, tedy v částce 23 Kč. Z důvodu využití přepravních služeb původního věřitele bez platných jízdenek vznikla žalovanému v obou případech dále povinnost uhradit přirážku ve výši 2x 1 000 Kč a úroky z prodlení. Původní věřitel předmětnou pohledávku postoupil na základě Smlouvy o postoupení pohledávek na spol. [právnická osoba], reg. [číslo] (dále jen„ přechodný věřitel“), který pohledávku následně postoupil dne [datum] na žalobkyni. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když bylo zjištěno, že pohledávka byla na základě Rámcové smlouvy o smlouvách budoucích o úplatném postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena přechodnému věřiteli, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Následně přechodný věřitel postoupil žalovanou pohledávku žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaný cestoval dne [datum] [anonymizováno] mezi stanicemi [obec] [část obce] a [obec], a téhož dne cestoval [anonymizováno] mezi stanicemi [obec] a [obec] bezplatných jízdenek. Z tohoto důvodu je tedy povinen zaplatit žalobkyni jízdné spolu s přirážkami v celkové výši 1 066 Kč a 1 023 Kč. Uplatněný nárok je po právní stránce nárokem na zaplacení jízdného podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přičemž nárok odpovídající přirážce k jízdnému byl posuzován ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 písm. c), odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož jde o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má podle ustanovení § 1970 o.z. žalobkyně též právo na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. S ohledem na zjištěný skutkový stav a shora citovaná zákonná ustanovení je uplatněný nárok po právu, a proto bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno. Úspěšná žalobkyně má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z uhrazeného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny advokátky žalobce podle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby po 200 Kč a paušální náhrady podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony právní služby po 100 Kč. Jelikož zástupkyně žalobkyně prokázala, že je plátcem DPH, náleží jí dle § 137 odst. 3 o.s.ř. rovněž náhrada této daně ve výši 21% z odměny a režijního paušálu ve výši 189 Kč, tj. celkem 1 489 Kč. Ve shora uvedené věci jsou dle názoru soudu splněny podmínky pro použití ustanovení § 14b odst. 1 AT, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, u nějž tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Soud má za to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti soud pro stručnost odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3923/11, kterým Ústavní soud sjednotil judikaturu obecných soudů v řízení o takzvaných bagatelních věcech ohledně výše náhrady nákladů řízení.