10 C 305/2022-43 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 60 736 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 736 Kč od [datum] do zaplacení, částky 23 503 Kč, úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 46 899,95 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 044 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému částku 50 000 Kč. Efektivní úroková sazba byla sjednána ve výši 151,58 % ročně. Žalobkyně předmětnou částku převedla na účet žalovaného. Žalovaný se oproti tomu zavázal úvěr splatit v 48 měsíčních splátkách po 4 098 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje březnem 2019. Žalovaný však dle tvrzení žalobkyně v rozporu se smlouvou řádně a včas sjednané splátky nehradil, když uhradil pouze částku v celkové výši 65 586 Kč. Žalobkyně proto ke dni [datum] celý úvěr zesplatnila. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla výzva soudu k vyjádření doručena spolu s předvoláním k jednání do vlastních rukou dne [datum]. K jednání dne [datum] se žalovaný nedostavil, svoji neúčast neomluvil, odročení jednání nežádal, proto soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. 3. Na základě projednání věci a provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Z obsahu smlouvy vyplývá, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se oproti tomu zavázal poskytnutý úvěr vrátit společně s navýšením o smluvní úrok 151,58 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 4 098 Kč splatných vždy do 20. dne v měsíci počínaje březnem 2019 v souladu s přiloženým splátkovým kalendářem. Žalovaný měl dle smlouvy povinnost zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 196 704 Kč. Před schválením a uzavřením smlouvy si žalobkyně ověřovala schopnost žalovaného splatit úvěr, a to prověřením žalovaného v nebankovních databázích [příjmení] a NRKI (viz výpis z registru [příjmení] a NRKI), a dále vycházela z hodnocení klienta a jeho prohlášení. Součástí smlouvy byl i závazek žalovaného pro případ prodlení zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které dojde k prodlení o 30 dnů, dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, u které dojde k prodlení o 15 dnů a rovněž i smluvní pokutu v případě zesplatnění úvěru ve výši 0,1 % denně (36,5 % ročně) ze zesplatněné jistiny, a to za každý den prodlení až do zaplacení. Z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně převedla žalovanému sjednanou částku 50 000 Kč bezhotovostně na jeho účet č. [bankovní účet], a to dne [datum]. Žalovaný podle přehledu zaplacených a dlužných částek ([příjmení] klienta) hradil žalobkyni nepravidelně, přičemž celkově za prvních 16 splátek uhradil částku ve výši 65 586 Kč a následně byl v prodlení se zaplacením splátky [číslo] splatné dne [datum]. K zaplacení jej žalobkyně opakovaně vyzývala dopisy dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], vždy s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Žalovaný ani po výzvách 17. splátku neuhradil, a proto žalobkyně dopisem ze dne [datum] adresovaným žalovanému celý úvěr zesplatnila. Žalovaný neplnil ani po zaslání předžalobní výzvy ze dne [datum] dané k přepravě téhož dne, jak vyplývá z podacího archu. 4. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 5. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v únoru 2019, dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěru poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti na spotřebu nad 1 rok do 5 roků včetně 8,77 %. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 26,31 %. Soud má za to, že parametr, který použil, je nejbližší typu úvěru, který byl žalobkyní poskytnut s tím, že šlo o spotřebitelský úvěr, tedy úvěr pro domácnosti se splatností nad jeden rok do pěti let. Smluvní úrok v daném případě však činí 151,58 % ročně. Pokud žalobkyně uvádí, že smluvní úrok ve výši 151,58 % ročně je toliko úrokem efektivním a odpovídá nominální výši smluvního úroku 95,9 % ročně, je nutno uvést, že úvěrová smlouva obsahuje smluvní úrok 151,58 % ročně, který byl dohodnut jako pevná výpůjční sazba po celou dobu trvání úvěru. 6. Argumentace žalobkyně, že sazba 151,58 % odpovídá sazbě ve výši 95,9 %, a že jde pouze o matematickou operaci, neobstojí a její tvrzení v tomto směru je ve vztahu ke spotřebiteli nepřezkoumatelné, nehledě ke skutečnosti, že i úrok v této výši je úrokem nemravným. Soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru také z hlediska celkových podmínek a i jejich vyváženosti, pokud jde o povinnosti, které ze smlouvy vyplynuly žalobkyni, a které vyplývaly pro žalovaného spotřebitele, a to i pro případ prodlení s úhradou. S ohledem na výši smluvního úroku i poplatků – smluvních pokut, souvisejících s případným prodlením a s úhradou splátek či zesplatněním, dospěl soud k závěru, že vzájemná práva a povinnosti jsou tak vychýlena v neprospěch spotřebitele (žalovaného), že nelze žalobkyni coby úvěrovému věřiteli poskytnout soudní ochranu, neboť evidentně poškozuje práva svých klientů, zasahuje nejen do jejich právní sféry, ale i osobní, a to právě v důsledku značně nevyvážených smluvních ujednání ohledně povinnosti kladených na žalovaného dlužníka oproti povinnostem, jež stíhají žalobkyni coby úvěrového věřitele. Uvedený závěr vychází z judikatury Ústavního soudu III. ÚS 44084/12 ze dne [datum] a I. ÚS 199/2011 ze dne [datum]. Při hodnocení předmětné smlouvy jako celku nelze nezmínit, že žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů. V rámci svého podnikání poskytuje finanční prostředky a požaduje jejich vrácení s úroky, které dosahují významně vyšší hodnoty než je obvyklé. Nezřídka kdy jsou jejími klienty osoby s malou finanční gramotností či lidé v tíživé životní situaci. Takovéto jednání je společensky vysoce škodlivé a nežádoucí. 7. Za této situace soud považoval za odpovídající způsob vypořádání vztahů mezi účastníky v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2993 o. z., a to tak, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni částku, která mu byla poskytnuta. Jelikož žalovaný uhradil částku 65 586 Kč z poskytnutých 50 000 Kč, není již povinen žalobkyni vrátit ničeho. Předmětná žaloba tak byla jako nedůvodná zcela zamítnuta. 8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož by žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.