4 C 36/2023-12 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se po žalovaném žalobou podanou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala zaplacení částky 13 800 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] na základě níž byla žalovanému dne [datum] poskytnuta bezúročná zápůjčka ve výši 10 000 Kč, se splatností dne [datum]. V žalobě uvedla, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi ní a původním věřitelem žalovaného spol. [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] (dále jen„ původní věřitel“). Žalovaný však zápůjčku po uvedeném datu splatnosti nevrátil. K uzavření smlouvy o zápůjčce došlo prostřednictvím webových stránek původního věřitele, kde se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, po ověření správnosti kontaktu žalovaného odeslal žalovaný žádost o zápůjčku a následně byla posuzována schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Smlouva byla sjednána elektronicky, poté co žalovaný její text včetně všeobecných podmínek odsouhlasil. Zápůjčka byla převedena na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Nárok žalobkyně tvoří pohledávka skládající se z nesplacené zápůjčky ve výši 10 000 Kč a z poplatku za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 3 800 Kč, přičemž oba nároky byly splatné společně dne [datum]. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku 6 100 Kč. Předžalobní výzva k úhradě dluhu byla předána k poštovní přepravě dne [datum]. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vyslovila souhlas již v návrhu, žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. S ohledem na tvrzení uvedená v žalobě soud žalobkyni vyzval k odstranění rozporů v jejích tvrzeních, když po žalovaném žalobou požadovala zaplacení celé jistiny a poplatku a zároveň uvedla, že žalovaný zaplatil částku 6 100 Kč, přičemž tuto v žalovaném nároku nikterak nezohlednila. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala. 4. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když z realizační smlouvy o postoupení pohledávek [číslo] 2022 ze dne [datum] k rámcové smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že původní věřitel, spol. [právnická osoba], [IČO], postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“). Současně původní věřitel dopisem ze dne [datum], který byl dle podacího lístku odeslán žalovanému téhož dne, splnil svoji informační povinnost vůči žalovanému týkající se postoupení pohledávky. 5. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] (dále též jen„ smlouva“), na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč s tím, že jako způsob čerpání byl dohodnut bezhotovostní převod na účet žalovaného. Poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky byl dle čl. 3 smlouvy ujednán ve výši 3 800 Kč a dle čl. 3 smlouvy činila zápůjční úroková sazba 0 %. Ze souhrnného přehledu o zápůjčce plyne, že RPSN činilo 4 933,41 % a celková částka k zaplacení představovala 13 800 Kč. Žalobkyně prokázala, že dopisem ze dne [datum] předaným k poštovní přepravě téhož dne byla žalovanému zaslána prostřednictvím právního zástupce žalobkyně výzva k úhradě před podáním žaloby. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. 7. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu, nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 8. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především článku 36 Listiny. 11. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále například sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se uvádí:„ Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 12. Z veřejně dostupné databáze na webových stránkách České národní banky (Tabulka B1 .1.5) plyne, roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR činila v srpnu 2021, kdy byla uzavřena shora specifikovaná smlouva, 10,89 %. 13. Po zhodnocení listinných důkazů dospěl soud k následujícím právním závěrům. Mezi žalovaným a původním věřitelem, spol. [právnická osoba], [IČO], byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o.z., a to na poskytnutí jistiny ve výši 10 000 Kč. Uzavřenou smlouvu o zápůjčce soud shledal za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Smlouva se zjevně příčí dobrým mravům jako celek, soud ji tak shledal absolutně neplatnou dle ust. § 588 věta první o.z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle ust. § 577 o.z. je vyloučena. Původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. Dle shora citované judikatury Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve spojení s daty z databáze na webu ČNB činila roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v březnu 2022 výši 10,89 %, a bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, to je 32,67 % ročně. V daném případě však RPSN představovalo 4 933,41 %. Přesto, že RPSN není totéž co úrok, když tato sazba vyjadřuje právě celkové náklady zápůjčky jako roční procento, je zřejmé, že procento navýšení poskytnuté částky dle posuzované smlouvy ani zdaleka neodpovídá obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty. Žalovaný se zavázal nad rámec půjčené částky ve výši 10 000 Kč zaplatit původnímu věřiteli smluvní úrok (nazvaný jako poplatek za sjednání smlouvy a poskytnutí zápůjčky) ve výši 3 800 Kč. Je třeba uvést, že pokud smlouva uvádí, že smluvní úrok (zápůjční úroková sazba) není účtován, ale je účtován poplatek za zapůjčení, jedná se pouze o jiné terminologické označení odměny za poskytnutí zápůjčky, tedy smluvního úroku. Na smlouvu o zápůjčce jako celek uzavřenou mezi žalovaným a původním věřitelem je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 o.z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalovaného) jakožto slabší smluvní strany, když sjednané náklady zápůjčky svou výší ani zdaleka neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty. 14. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud nárok žalobkyně vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o.z., kdy žalovaný se na úkor právního předchůdce žalobkyně (původního věřitele) plněním, které mu poskytl na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je p