5 C 107/2023-47 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou ze dne 1. 3. 2022 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 40 736 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 40 736 Kč ve výši 11,75 % ročně od 31. 5. 2022 do zaplacení, částky 14 485,68 Kč, úroku ve výši 59,86 % ročně z částky 34 044,80 Kč od 31. 5. 2022 do 23. 6. 2022 ve výši 1 308,72 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 34 044,80 Kč od 24. 6. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 31. 5. 2022 dosáhne částky 130 334 Kč. Žalobkyně uvedla, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 10. 7. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Před uzavřením smlouvy prověřovala žalobkyně schopnost žalované řádně splácet úvěr, na základě jíž předložených dokladů – výpisu z bankovního účtu, dokladech o příjmech, prohlášení žalované a lustrací v databázi [příjmení] a NRKI. Současně žalobkyně uvedla, že se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 36 měsíčních splátkách ve výši 3 017 Kč s navýšením o smluvní úrok 59,86 %, vždy k 25. dni v měsíci. Žalobkyně požadovala dále zaplacení smluvních pokut ujednaných ve smlouvě v článku 6 smlouvy a to: 2 x 499 Kč za prodlení se splácením delším 30 dnů, pokud jde o splátku 20 a 21, dále smluvní pokuty 2 x 200 Kč za prodlení se splátkou více jak 15 dní, rovněž v případě 18., 19., 20., 21. splátky a konečně smluvní pokutou 0,1 % v případě prodlení se zaplacením částek po zesplatnění úvěru. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná neplatila úvěr řádně a včas a do prodlení přes 65 dní podle smluvního ujednání se dostala se splátkou splatnou dne 25. 3. 2022 a proto byl celý úvěr zesplatněn ke dni 29. 5. 2022. Žalobkyně uvedla, že žalovaná částka vychází z celkově zaplacené částky podle přehledu v kartě klienta s tím, že součástí nesplacené jistiny jsou i nesplacené úroky dle článku 6.4 smlouvy. Současně žalobkyně uváděla, že přes zaslání upomínek přímo žalobkyní a předžalobní upomínkou ze dne 7. 9. 2022 právním zástupcem žalobkyně dluh nebyl uhrazen. 2. Žalovaná se nedostavila k projednání věci před soudem, a proto bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto o tom, že věc bude projednána v její nepřítomnosti. Na základě projednání věci před soudem a provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. 3. Žalobkyně při jednání dne 20. 3. 2023 navrhla, aby soud v dané věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání. 4. Soud nerozhodoval rozsudkem pro uznání, ani rozsudkem pro zmeškání, v návaznosti na § 153a a § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), tyto rozsudky nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). 5. Žalobkyně před uzavřením smlouvy hodnotila úvěruschopnost žalované, přičemž z formuláře hodnocení klienta vyplývá, že vycházela z příjmu žalované 11 089 Kč, výdajů v podobě částky životního minima 3 860 Kč, nákladů na bydlení 2 603 Kč. Podle formuláře dospěla k závěru, že žalované zbývá na splácení a ostatní náklady 4 126 Kč. K uvedenému hodnocení byl dále doložen výpis z účtu žalované, potvrzení o provedení platby ze dne 23. 6. 2020 a ze dne 11. 6. 2020, kdy byla žalované zaslána částka 6 689 Kč jakožto invalidní důchod a částka 4 400 Kč. Dále byl doložen formulář potvrzující ověření bezdlužnosti z registru [příjmení]. Z uvedeného hodnocení je zřejmé, že žalobkyně se snaží maximálně podhodnocovat mandatorní výdaje dlužníka, pokud jde o nezbytnou částku živobytí, nezohledňuje v situaci, kdy je dluh řádně splácen další existující závazek u žalobkyně respektive jej započítává do nákladů. Je tedy na místě mít pochybnosti, zdali zákonná povinnost řádně prověřit úvěruschopnost zájemce o úvěr nebyla splněna toliko formálně. 6. Z předsmluvního formuláře ze dne 10. 7. 2020 o úvěrových podmínkách, prohlášení klienta ze dne 10. 7. 2020, oznámení o schválení úvěru ze dne 13. 7. 2020, kopie občanského průkazu žalované, ale zejména smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10. 7. 2020 je zřejmé, že žalovaná akceptovala návrh žalobkyně na uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 až § 2400 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), obsahující závazek poskytnou žalované úvěr ve výši 50 000 Kč proti povinnosti žalované vrátit částku ve výši 108 612 Kč s navýšením o smluvní úrok 59,85 % ročně s tím, že denní sazba činí 83,13 Kč. Sjednán byl splátkový kalendář v celkovém počtu 36 splátek vždy k 25. dni v měsíci po 3 017 Kč. Pro případ prodlení vyplývá ze smlouvy ujednání o smluvních pokutách podle § 2048 až § 2052 o. z., a to ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou delší 30 dní, smluvní pokutou 200 Kč za prodlení se splátkou přes 15 dní a smluvní pokutou 0,1 % denně (36,5 % ročně) při prodlení přes 10 dní se zaplacením zesplatněného úvěru. Součástí smlouvy byl i splátkový kalendář za období od 25. 8. 2020 do 25. 7. 2023, z nějž vyplynula povinnost splatit ve 36 splátkách vždy 3 017 Kč. Z dokladu o vyplacení úvěru je zřejmé, že žalobkyně převedla na účet žalované [bankovní účet] k 10. 7. 2020 částku 50 000 Kč. Splnila tím svoji smluvní povinnost. Z karty klienta je zřejmé, že žalovaná platila naposledy splátku 19 a dále pak již nic nehradila. 7. Současně z karty klienta vyplývá, že celkem bylo zaplaceno před zesplatněním 57 323 Kč. Žalobkyně doložila, že žalovanou vyzývala k úhradě splátek a to dne 25. 4. 2022 a dne 26. 5. 2022. Žalobkyně dále doložila, že žalované dne 29. 5. 2022 oznámila, že došlo k zesplatnění úvěru v souladu se smlouvou pro prodlení s úhradou delší 65 dnů. Současně byla žalovaná vyzvána k zaplacení 40 736 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 7. 9. 2022 zaslanou dle podacího archu téhož dne poštou žalované. 8. Z veřejně dostupné databáze ČNB na jejích webových stránkách je zřejmé, že obvyklá úroková sazba k červenci 2020, pokud jde o úvěry na spotřebu se splatností od 1 do 5 let pro domácnosti, [příjmení] [jméno] [číslo] UK 1 činila 8,53 % a podle stejné databáze B [číslo] UK 4 činila referenční sazba RPSN obvyklá při úvěrech na spotřebu 7,81 % k červenci 2020. 9. Soud se nejprve zabýval tím, jeli sjednaná úvěrová smlouva z hlediska smluvních ujednání jako celku platným právním jednáním. V této souvislosti dospěl k závěru, že tomu tak není a to s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR sp. zn. III. Ú [číslo] z 11. 12. 2014 a I. ÚS 199/2011 z 24. 1. 2012 podle nichž nelze přiznat ochranu soudní těm subjektům, jenž evidentně poškozují zájmy svých klientů tím, že zasahují nejen do jejich právní sféry, ale i do sféry osobní a to v důsledku značně nevyvážených smluvních ujednání ohledně povinností, které jsou kladeny na dlužníka proti povinnostem kladeným na věřitele. V takovém případě je smlouvu nutno posoudit podle § 580 odst. 1 OZ jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a účastníci se mohou vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení podle § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 OZ a to tak, že si strany vzájemně vrátí to, co si z neplatné smlouvy plnily. Soud přihlížel rovněž k judikatuře NS ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 a sp. zn. 21 Cdo 1484/2005 s tím, že podle citovaných rozhodnutí je rozporným s dobrými mravy smluvní úrok sjednaný v rozsahu, který přesahuje až trojnásobek průměrné úrokové sazby, za níž poskytují úvěry v daném období v místě banky. Podle usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 (R 52/2005 sbírky soudních rozhodnutí) je naplněním znaku trestného činu lichvy, podle § 253 odst. 1 tr. zákoníku (dnes § 218 tr. zák.) spočívajícího v hrubém nepoměru mezi vzájemným plněním i situace, kdy je při poskytnutí půjčky či úvěru peněžního sjednán úrok v rozsahu přes 70 % ročně. Dále je třeba přihlížet i k rozhodnutí ÚS ČR sp. zn. IV.ÚS 487/2010 podle nějž výkonu práva, které je zneužitím práva nelze poskytnout soudní ochranu. Soud také zohledňoval, zdali nedošlo k nevyváženému postavení žalované v pozici spotřebitele proti žalobkyni v pozici podnikatele. Pokud jde o sjednané smluvní pokuty a jejich přípustnost, přihlížel soud k rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. 10. V posuzované věci má soud za to, že žalobkyně sjednala ve smlouvě o úvěru smluvní úrok, který je v rozporu se shora citovanou judikaturou, neboť představuje víc jak trojnásobek maximálně přípustného smluvního úroku, který v posuzovaném případě činil 59,85 % ročně, byť tato hranice je pouze rámcová. Nicméně obvyklý smluvní úrok, který by bylo možno považovat za přípustný je takový, který by kolem tuto hranici výrazně nepřekračoval. Sjednaná RPSN je v porovnání s obvyklou RPSN takřka pětkrát vyšší, když maximální přípustná výše by byla 23,43 %. Současně je třeba vědět, že výše smluvního úroku přesahuje i procentní výši, jenž v trestní oblasti vede k závěru o naplnění jednoho ze znaků trestného činu lichvy. Smluvní úrok je tak nutno hodnotit jako rozporný nikoliv pouze z hlediska dobrých mravů, ale také s ohledem na jeho výši rovněž v rozporu s trestním zákoníkem. Vedle smluvního úroku je však třeba přihlížet také k žalobky