7 C 262/2023-14 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 15 000 Kč z titulu neuhrazené jistiny půjčky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne [datum] s původním věřitelem (společnost [právnická osoba], [IČO]), Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala dlužnou částku vrátit s navýšením o 10 440 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách. Žalovaná však do dnešního dne uhradila pouze částku 6 900 Kč. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou přechodnému věřiteli ([právnická osoba] S.á.r.l., reg. č. B [číslo], se sídlem [adresa]) s účinností od [datum], a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne [datum]. Následně přechodný věřitel postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], předmětnou pohledávku na žalobkyni. Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne [datum]. Ze Smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], soud zjistil, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) a žalovaná uzavřeli ve smyslu ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), smlouvu o půjčce, na základě které se původní věřitel zavázal žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se naproti tomu zavázala poskytnutou částku vrátit s navýšením v celkové výši 10 440 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč. Žalovaná řádně a včas neplnila své závazky plynoucí ze smlouvy, podle žalobních tvrzení uhradila celkem pouze částku 6 900 Kč. Žalobkyně tak po žalované požaduje zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od [datum] až do zaplacení. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Soud se v prvé řadě zabýval posouzením toho, zda je smlouva o půjčce platným právním titulem či nikoliv, když je zjevné, že smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), a je ji nutno posuzovat podle této úpravy. Předmětná smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a žalovaná tak vystupuje podle § 52 odst. 3 předmětného zákona jako spotřebitel a původní věřitel v pozici podnikatele. Podle § 56 odst. 1 tamtéž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, podle odst. 2 se ustanovení odst. 1 nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění. Citovaná ustanovení jsou přitom odrazem evropského spotřebitelského práva, zejména směrnice o zneužívajících klauzulích, přičemž podle judikatury Evropského soudního dvora je tuto směrnici nutno vykládat ve vztahu k ochraně spotřebitele co nejšířeji a soud je, jak plyne mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, povinen z úřední povinnosti zkoumat existence zneužívajících klauzulí tak, aby bylo dosaženo ochrany spotřebitele bez ohledu na to, zda se jí dovolá či nikoliv. Uzavřenou smlouvu o půjčce soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. v květnu 2007 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěrů poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti 12,34 %, bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 37,02 %. Na první pohled je tak zřejmé, že částka, kterou měla žalovaná zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro dané období. Původní věřitel ve smlouvě sice navýšení nazývá poplatkem, avšak poplatek zde plní zcela stejnou funkci jako úrok. Soud musí vždy hodnotit smlouvu jako celek a zkoumat veškeré její náležitosti. Soud tedy uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ve smyslu § 39 obč. zák., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou půjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání v smlouvě o půjčce o nároku na souhrnný poplatek jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. Za uvedeného stavu má soud za to, že nárok ze smlouvy, která jsou absolutně neplatným právním úkonem, by bylo možné vypořádat toliko v režimu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. S ohledem na skutečnost, že žalovaná zaplatila celkem částku 6 900 Kč a poskytnutá jistina byla ve výši 15 000 Kč, zbývá doplatit 8 100 Kč, o kterou se žalovaná na úkor právního předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatila. Žaloba proto musela být nad rámec částky 8 100 Kč jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i další smluvní ujednání. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., podle soud přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni, která měla ve věci úspěch z 54 %. Po odečtení neúspěchu 46 % má žalobkyně právo na náhradu nákladů ve výši 8 % z celku. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 1 000 Kč, odměna advokáta 900 Kč podle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po 300 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby po 100 Kč, a z důvodu, že zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem DPH, náleží žalobkyni rovněž náhrada této daně ve výši 21 % ze základu 1 200 Kč v částce 252 Kč, tj. celkem tedy 2 452 Kč, z toho 8 % činí 196 Kč (zaokrouhleno na celé koruny).