7 C 304/2023-17 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 20 500 Kč včetně příslušenství v podobě kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 406,25 Kč, kapitalizovaného úroku 7 070 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 24,24 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela dne [datum] s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí částky 15 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr s úrokem v pevné výši 3 000 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 6 000 Kč, do [datum]. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 6 500 Kč. Z toho žalobkyně započítala na úrok 3 000 Kč na poplatek za administrativní činnost 2 000 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 1 500 Kč. Následně žalovaný neplnil ani po zaslání předžalobní upomínky. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] (dále též jen„ smlouva“) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v 60 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr s úrokem v pevné výši 3 000 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 6 000 Kč, to vše do [datum] RPSN představovalo 206,15 %. Z přehledu transakcí bylo zjištěno, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkovou částku 6 500 Kč, ze které žalobkyně započítala na úrok 3 000 Kč na poplatek za administrativní činnost 2 000 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 1 500 Kč. 5. Podle § 580 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 6. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle nálezu Ústavního soudu IV. US [číslo] výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením o.z., ale především článku 36 Listiny. 8. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 se uvádí:„ Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“. 9. Uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne [datum] soud shledal absolutně neplatnou pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva se příčí dobrým mravům, jako celek, a je tak absolutně neplatná dle ustanovení § 588 věta 1. o.z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle § 577 o.z., je vyloučena. 10. Z obsahu smlouvy vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla relativně nízkou částku a zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, žalobkyně do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka zaplatit nepřiměřené navýšení, tedy RPSN 206,15 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činil v době uzavření smlouvy 8,05 % ročně (dle statistiky [příjmení] vydávané ČNB ohledně průměrné úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů). Ačkoli RPSN není totéž co úrok, z jeho výše je zjevné, že tato se vymyká obvyklé částce, kterou by měl dlužník za poskytnutí prostředků věřiteli zaplatit. Dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení na úroku o 24,15 % ročně. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne [datum] za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo]). 11. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 15 000 Kč, žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem 6 500 Kč. S ohledem na to, že smlouvu soud shledal jako absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy a žalovaný uhradil žalobkyni, resp. právnímu předchůdci žalobkyně, částku 6 500 Kč, je povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a splacenou částkou, tj. částku ve výši 8 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z., ve zbytku musela být žaloba zamítnuta. Nárok na zákonný úrok z prodlení vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně s podanou žalobou nebyla úspěšná, zatímco žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.