8 C 388/2023-17 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené jistiny půjčky. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s původním věřitelem (společnost [právnická osoba], [IČO]), Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal dlužnou částku vrátit s navýšením o 12 540 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách. Žalovaný však do dnešního dne uhradil pouze částku 2 350 Kč a dále neuhradil ničeho ani přes předžalobní upomínku ze dne [datum]. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou přechodnému věřiteli ([právnická osoba] [anonymizována tři slova] [číslo], se sídlem [adresa]), a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. Následně přechodný věřitel postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], předmětnou pohledávku na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. 4. Ze Smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], soud zjistil, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), smlouvu o půjčce, na základě které se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnutou částku vrátit s navýšením v celkové výši 27 540 Kč, a to v 59 pravidelných týdenních splátkách po 465 Kč. Žalovaný řádně a včas neplnil své závazky plynoucí ze smlouvy, když uhradil celkem částku 2 350 Kč. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím. 5. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 6. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením toho, zda je smlouva o půjčce platným právním titulem či nikoliv, když je zjevné, že smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), a je ji nutno posuzovat podle této úpravy. Předmětná smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a žalovaný tak vystupuje podle § 52 odst. 3 předmětného zákona jako spotřebitel a původní věřitel v pozici podnikatele. Podle § 56 odst. 1 tamtéž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, podle odst. 2 se ustanovení odst. 1 nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění. Citovaná ustanovení jsou přitom odrazem evropského spotřebitelského práva, zejména směrnice o zneužívajících klauzulích, přičemž podle judikatury Evropského soudního dvora je tuto směrnici nutno vykládat ve vztahu k ochraně spotřebitele co nejšířeji a soud je, jak plyne mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, povinen z úřední povinnosti zkoumat existence zneužívajících klauzulí tak, aby bylo dosaženo ochrany spotřebitele bez ohledu na to, zda se jí dovolá či nikoliv. 7. Uzavřenou smlouvu soud považuje za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. v listopadu 2009 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěrů poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti 15,88 %, bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 47,64 %. Ve smluvních podmínkách smlouvy o půjčce je mj. stanoveno, že výše RPSN činí 224,28 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro dané období. Původní věřitel ve smlouvě sice navýšení nazývá poplatkem, avšak poplatek zde plní zcela stejnou funkci jako úrok. Soud musí vždy hodnotit smlouvu jako celek a zkoumat veškeré její náležitosti. Soud tedy uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ve smyslu § 39 obč. zák., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou půjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání v smlouvě o půjčce o nároku na souhrnný poplatek jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. 8. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud nárok žalobkyně vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 451 a násl. obč. zák., kdy žalovaný se na úkor žalobkyně plněním, které mu poskytla na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku představující dlužnou jistinu úvěru 12 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní úroky, poplatky, jakož i zákonný úrok z prodlení za období před ocitnutím se žalovaného v prodlení. 9. O povinnosti doplatit soudní poplatek bylo rozhodnuto podle § 2 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého je žalobkyně povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, jelikož nebyl vydán platební rozkaz, když výše soudního poplatku je stanovena dle Položky 1 bod 1 písm. b), a to na účet Okresního soudu Plzeň sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, která se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.