9 C 353/2022-15 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 33 580 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 0,1 % denně z dlužné částky vyčíslenou za období od [datum] do [datum] na částku 7 080 Kč. Návrh odůvodnila tím, že žalovaný se prostřednictvím internetové domény žalobkyně registroval do systému žalobkyně za účelem využívání jejích služeb. Současně s touto registrací se žalovaný seznámil s obchodními podmínkami žalobkyně. Žalovaný požádal žalobkyni v elektronické formě o poskytnutí zápůjčky. Následně došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o zápůjčce (dále také„ smlouva“). Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému téhož dne částku 20 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal žalobkyni poskytnutou zápůjčku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 500 Kč, a to nejpozději do [datum]. Žalovaný ke dni podání návrhu na zahájení řízení neuhradil žalobkyni žádnou částku. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení částky 2 500 Kč jakožto nákladů spojených s uplatněním pohledávky za zaslané upomínky ve výši 2 500 Kč podle čl. 2 Smlouvy. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlasí. Jelikož žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě a žalovaný se na výzvu, doručovanou mu na adresu trvalého pobytu podle Centrální evidence obyvatel nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. Na základě předložených důkazů soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvu o zápůjčce, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že zápůjčku uhradí žalobkyni nejpozději do [datum] společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 500 Kč. Ze smlouvy dále vyplývá, že výše úrokové sazby byla stanovena na 0 % a RPSN 2 969 %. Žalovaný peněžní prostředky čerpal dne [datum], jak je zřejmé z výpisu z účtu, avšak žalobkyni neuhradil ničeho, a to ani přes předžalobní upomínku odeslanou žalobkyní dne [datum], což vyplývá z výzvy ve spojení s poštovním podacím lístkem. Podle § 2 odst. 3 o.z., výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Uzavřenou smlouvu o zápůjčce soud považuje za absolutně neplatnou, když úroková sazba, za kterou banky v daném období poskytovaly úvěry v říjnu 2021 pro domácnosti na spotřebu se splatností do jednoho roku, činila podle veřejně dostupné databáze [příjmení] [příjmení] [jméno] [číslo] UK 3, 9,16 %. Ve světle shora citované judikatury tak činí maximální přípustná smluvní úroková sazba 27,48 %. Činila-li RPSN 2 969 % a poplatek za zapůjčení částky 20 000 Kč na 1 měsíc částku 6 500 Kč, na kterou je nutné nahlížet jako na odměnu za zapůjčení peněz, je tato odměna nad povolený limit a ujednání o souhrnném poplatku jako celek je třeba hodnotit jako absolutně neplatné podle § 588 o.z. Soud tak uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný si půjčil 20 000 Kč, nevrátil ničeho. Soud tak z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z dlužné částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení. Pokud jde o prodlení žalovaného, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o.z. mohla být předžalobní upomínka žalovanému doručena nejdříve třetí pracovní den od jeho odeslání dne [datum], tj. [datum]. V upomínce byla stanovena lhůta 3 dnů od doručení, žalovaný se tak dostal do prodlení až dne [datum]. Ve zbytku byla žaloba výrokem II. zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokutu a poplatky za zaslání upomínek. Soud dále výrokem III. tohoto rozsudku uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno a žalovanému žádné náklady v souvislosti s řízením s ohledem na to, že zůstal v řízení nečinný, nevznikly. Soud proto výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.