10 C 244/2023-16 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se návrhem domáhala vydání rozsudku, jímž by soud uložil žalované zaplacení částky 18 952,17 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 15. 6. 2023 mezi společností [právnická osoba], (dále jen původní věřitel), a žalobkyní. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 28. 6. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr 15 000 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 8. 7. 2022. Žalovaná však peněžní prostředky nevrátila, a to ani přes upomínání žalobkyní k úhradě dluhu upomínkami a následně i formou předžalobní upomínky. 2. Ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 6. 2023 bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna oznámením ze dne 23. 8. 2023 ve smyslu § 1882 o. z., jež bylo předáno k poštovní přepravě téhož dne, jak je patrno z podacího lístku. 4. Na základě předložených listinných důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. 5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 6. 2021 (dále jen smlouva) uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou za použití komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek původního věřitele bylo zjištěno, že původní věřitel se zavázal poskytnout žalované úvěr 15 000 Kč s úrokovou sazbou 12 % ročně, RPSN 176,22 % a žalovaná se zavázala splatit původnímu věřiteli úvěr do 8. 7. 2022 spolu s navýšením o 9 507,22 Kč. Dle výpisu žalobkyně žalovaná na svůj dluh uhradila pouze 5 555,05 Kč. 9. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“. 10. Mezi původním věřitelem a žalovanou byla dne uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud shledal absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy, kdy tato se zjevně příčí dobrým mravům jako celek. K takové neplatnosti je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. Podle úrokové statistiky [obec] národní banky činila úroková sazba pro revolvingové úvěry v červnu 2021 7,31 %. Podle citované judikatury Nejvyššího soudu by bylo možné akceptovat trojnásobek, to znamená 21,93 % ročně. V daném případě úroková sazba činila 12 % ročně a RPSN 176,22 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, když tato sazba vyjadřuje právě celkové náklady úvěru jako roční procento, je zřejmé, že procento navýšení úvěrované částky dle posuzované smlouvy ani zdaleka neodpovídá obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty. Na smlouvu jako celek je tak třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 580 odst. 1, § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, tj. žalované, jakožto slabší smluvní strany. 11. Za této situace soud považoval za odpovídající způsob vypořádání vztahů mezi účastníky řízení v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2993 o. z., a to tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 444,95 Kč představující dlužnou jistinu úvěru. Ohledně prodlení žalované soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o. z. mohly oznámení o postoupení pohledávky a výzva k úhradě před podáním žaloby dojít žalované nejdříve třetí pracovní den po jejich odeslání, tj. 28. 8. 2023. Ve výzvě k úhradě byla stanovena lhůta tří dnů k úhradě dlužné částky. Dne 1. 9. 2023 se žalovaná dostala do prodlení s úhradou dlužné částky. Žalované tak byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, musela být žaloba ve zbytku jako nedůvodná zamítnuta, neboť soud shledal neplatným i ujednání o povinnosti zaplatit smluvní úroky, poplatky a úrok z prodlení za dobu před prodlením žalované. 12. Soud dále s ohledem na skutečnost, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyni proto soud uložil doplatit rozdíl v částce 200 Kč. 13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný, ve větší míře byla neúspěšná a žalované žádné náklady řízení nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též strany jejího příslušenství.