4 C 449/2024-15 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 1. 11. 2024 domáhala na žalovaném zaplacení částky 63 369,70 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi společností , jméno FO, (dále jen „původní věřitel“) a žalobkyní. V žalobě dále uvedla, že původní věřitel uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 63 369,70 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 16. 8. 2024. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu formou předžalobní upomínky ze dne , datum, .2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , resp. jejího dodatku ze dne , datum, , bylo zjištěno, že postupitel, společnost , Anonymizováno, c., pohledávku vymáhanou touto žalobou postoupil žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn oznámením ze dne , datum, ve smyslu ustanovení § 1882 o. z. předaným k poštovní přepravě téhož dne, jak plyne z podacího lístku, Anonymizováno4. Na základě předložených listinných důkazů a žalobních tvrzení dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a níže uvedeným právním závěrům.5. Z dokumentu „standartní informace o spotřebitelském úvěru“ a smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne , datum, (dále též jen „smlouva“) uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným za použití prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek bylo zjištěno, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr, a to až do výše úvěrového limitu 40 000 Kč. Ve smlouvě byla stanovena úroková sazba 146,949 % ročně a RPSN ve výši 299,98 %. Žalovaný se smlouvou zavázal splácet původnímu věřiteli úvěr v měsíčních splátkách s minimální splátkou tvořenou (a) 13,00 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, nebo (b) 1 000 Kč, podle toho, která z částek je vyšší. Z předložené listiny v anglickém jazyce zaznamenávající faktury, výběry a úhrady soud dovodil, že žalovanému byla poskytnuta částka v celkové výši 53 500 Kč (, datum, ), na kterou žalovaný uhradil částku ve výši 26 700 Kč. Z faktury s variabilním symbolem č. , var. symbol, je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému zaslala vyúčtování, dle něhož byl v prodlení s úhradou v celkové výši 63 690,48 Kč, z čehož vyúčtované úroky činily částku ve výši 20 015,29 Kč. Datum splatnosti byl stanoven na den 16. 8. 2024. Ze sdělení , datum, vyplývá, že žalovaný byl vlastníkem bankovního účtu, na který byl čerpán úvěr. Dopisem ze dne , datum, žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř.6. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny.9. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“.10. Mezi žalovaným a původním věřitelem byla dne 21. 12. 2023 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Uzavřenou smlouvu o revolvingovém úvěru jakožto hlavní listinný důkaz předložený žalobkyní, považoval soud za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Smlouva o úvěru se zjevně příčí dobrým mravům jako celek, soud ji tak shledal absolutně neplatnou dle § 588 věta první o. z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle § 577 o. z. je vyloučena. Původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. Dle statistiky České národní banky byly úrokové míry u krátkodobých úvěrů poskytnutých spotřebitelům v prosinci 2023 ve výši 7,71 % ročně. Dle shora citované judikatury Nejvyššího soudu by bylo možné akceptovat trojnásobek, tedy maximálně 23,13 % ročně. V daném případě však úroková míra činila 146,949 % ročně, a proto na smlouvu jako celek je tak třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li smlouvu o úvěru věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva. Tento závěr podporuje potřeba prevence naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-488/11).11. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud nárok žalobkyně vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o. z., kdy se žalovaný na úkor žalobkyně plněním, které mu poskytla na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku představující dlužnou jistinu úvěru 26 800 Kč, jež představuje rozdíl mezi poskytnutou částku ve výši 53 500 Kč a částkou žalovaným uhrazenou ve výši 26 700 Kč. Soud dále přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to v návaznosti na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 22. 9. 2024 ve spojení s domněnkou doby dojití zásilky dle § 573 o. z, kdy den počátku prodlení byl stanoven na den 27. 9. 2024. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní úroky, poplatky, jakož i zákonný úrok z prodlení za období před ocitnutím se žalovaného v prodlení.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která byla v řízení převážně neúspěšná nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto ani jemu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.