7 C 516/2023-18 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 12 132 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , uzavřené mezi žalovaným a společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlasí. Jelikož žalobkyně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání a žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů.3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně uvedenou smlouvou podle § 1879- 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Současně právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne , datum, , odeslaným téhož dne, splnila svoji informační povinnost vůči žalovanému týkající se postoupení pohledávek. Ze smlouvy č. , hodnota, je zřejmé, že smluvní strany spolu dne , datum, uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2390 o. z., na jejímž základě se zavázala právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. RPSN činilo 215,01 % a zápůjční úroková sazba 32,15 %. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 16 000 Kč. Ke dni postoupení pohledávky žalovaný na svůj dluh uhradil částku 24 348 Kč. Žalovanému byla dne , datum, zaslána předžalobní upomínka ze dne , datum, , jak vyplývá z předloženého podacího lístku.4. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále např. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se uvádí: „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem, či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“.5. Soud shora uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy, tj. v , Anonymizováno, , Anonymizováno, dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 7,31 %. Bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 21,93 %. Je sice pravdou, že smluvní úrok byl dle smluvních podmínek stanoven ve výši 32,15 % ročně, avšak při posuzování platnosti smlouvy musí soud posuzovat smlouvu jako celek s veškerými náležitostmi. Ve smluvních podmínkách je dále mj. stanoveno, že výše RPSN činí 215,01 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec poskytnuté částky úvěru, přesahují i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období a je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutý úvěr, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. Částky, které měl žalovaný uhradit, tak dosahují ve svém souhrnu 80 % jistiny. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání ve smlouvě o úvěru ohledně nároku na souhrnný poplatek ve světle § 580 o. z. jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. Žalobkyni tak z důvodu absolutní neplanosti smlouvy vznikl nárok na vrácení bezdůvodného obohacení. Jelikož žalovaný na svůj dluh uhradil více (24 348 Kč), než činila jistina úvěru (20 000 Kč), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku.6. S ohledem na skutečnost, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, uložil soud výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.