8 C 305/2023-17 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 40 002 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále také„ původní věřitel“), byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž byla žalované poskytnuta částka 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření úvěrové smlouvy. Dále žalobkyně uvedla, že poskytnuté prostředky se žalovaná zavázala vrátit původnímu věřiteli s navýšením o 4 250 Kč na úrocích, dále 5 000 Kč na odměně za administrativní činnost a 14 250 Kč hotovostní inkaso splátek, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaná uhradila původnímu věřiteli 8 730 Kč, dále pak ničeho, následně původní věřitel pohledávku za žalovanou postoupil žalobkyni.2. Žalobkyně podáním ze dne [datum] doplnila žalobu, když uvedla, že žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení uhradila částku 8 730 kč, a to za období od [datum] do [datum].3. Soud postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě a vzhledem k tomu, že žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.4. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovanou, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne [datum] zaslaným dle podacího archu dne [datum].5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], je zřejmé, že původní věřitel a žalovaná spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě se zavázal původní věřitel poskytnout žalované částku 25 000 Kč s tím, že žalované byla celá částka předána v hotovosti v místě jejího bydliště, což žalovaná stvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit s navýšením o 23 500 Kč, celkem se zavázal zaplatit původnímu věřiteli částku 48 500 Kč v 80 pravidelných týdenních splátkách po 607 Kč (poslední splátka ve zbytku). RPSN činila 163,36 %. Žalobkyně uvedla, že žalovaná neplatila řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradila pouze 8 730 Kč, dále ničeho. Předžalobní výzva ze dne [datum] byla žalované zaslána dne [datum], jak je zřejmé z podacího archu.6. Podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle nálezu Ústavního soudu IV. US [číslo] výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením Občanského zákoníku, ale především článku 36 Listiny.9. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. značka [spisová značka] se uvádí:„ Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“.10. Uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne [datum] soud shledal absolutně neplatnou pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva se příčí dobrým mravům, jako celek, a je tak absolutně neplatná dle § 588 věta 1. o.z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle § 577 o.z. je vyloučena.11. Z obsahu smlouvy vyplývá, že původní věřitel žalované poskytl relativně nízkou částku a zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, původní věřitel do smluvních ujednání zahrnul povinnost dlužníka zaplatit nepřiměřené navýšení, tedy RPSN 163,36 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činil v době uzavření smlouvy 7,93 % ročně (dle statistiky ČNB průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy v případě se splatností do jednoho roku). Ačkoli RPSN není totéž co úrok, z jeho výše je zjevné, že tato se vymyká obvyklé částce, kterou by měl dlužník za poskytnutí prostředků věřiteli zaplatit. Dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení na úroku o 23,34 % ročně. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo]).12. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel žalované poskytl částku 25 000 Kč, žalovaná žalobkyni vrátila částku 8 730 Kč, dále ničeho nevrátila. S ohledem na to, že smlouvu soud shledal jako absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy, provedl vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o.z. Soud tak žalované uložil vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 16 270 Kč, tedy částku, která mu byla žalobkyní poskytnuta. Žalobě bylo dále vyhověno ohledně úroku z prodlení, podle § 1970 o.z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na upomínku, obsažené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], která se mohla dostat do sféry dispozice žalované dle § 573 o.z., dne [datum], splatnost byla stanovena ve lhůtě 10 dnů od doručení oznámení, následujícím dnem [datum] se již ocitla v prodlení. Ve zbývající výši byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.13. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši 400 Kč v souladu s položkou 2 odst. 2. Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, protože nebyl vydán elektronický platební rozkaz.14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaná, která se řízení fakticky neúčastnila, náhradu nákladů řízení neuplatnila a z obsahu spisu je zřejmé, že jí náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.15. Lhůta k zaplacení byla u výroku I. tohoto rozsudku stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.