9 C 28/2024-19 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 25 410,32 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] a smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], která pohledávky z uvedených smluv postoupila žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného i žalobkyni, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlasí. Jelikož žalobkyně ani žalovaný na výzvu nereagovali, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů.3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek, ze které bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně podle § 1879 - 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), postoupila pohledávky za žalovaným na žalobkyni a dopisem ze dne [datum] oznámila postoupení pohledávky na žalobkyni žalovanému.4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále jen„ první smlouva“) je zřejmé, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Podle první smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky v celkem , hodnota, pravidelných měsíčních splátkách po 1 593 Kč Celkem se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit částku ve výši 22 302 Kč, přičemž zápůjční úroková sazba činila 15 % a RPSN 272,44 %. Na základě první smlouvy se žalovaný rovněž zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní úrok ve výši 1 155 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 107 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek úvěru v místě bydliště žalovaného ve výši 2 160 Kč, tj. celkové náklady úvěru činily 10 302 Kč. Z transakční historie k první úvěrové smlouvě vyplývá, že žalovaný na první smlouvu uhradil celkem 21 952 Kč. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále jen„ druhá smlouva“) je zřejmé, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Podle druhé smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky v celkem , hodnota, pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč Celkem se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit částku ve výši 27 888 Kč, přičemž zápůjční úroková sazba činila 15 % a RPSN 272,44 %. Na základě druhé smlouvy se žalovaný zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní úrok ve výši 1 444 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek úvěru v místě bydliště žalovaného ve výši 2 700 Kč, tj. celkové náklady úvěru činily 12 888 Kč. Z transakční historie k druhé úvěrové smlouvě vyplývá, že žalovaný na druhou smlouvu uhradil celkem 15 400 Kč. Z výzvy k plnění ze dne [datum] a z podacího lístku ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby.5. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], dále např. sp. zn. [spisová značka] se uvádí:„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem, či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“.6. Po zhodnocení provedených důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Nejprve se zabýval tím, zda byla sjednána mezi účastníky platná smlouva. V daném případě se jedná o spotřebitelskou smlouvu. Podle ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke , podezřelý výraz, nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. V tomto směru soud přihlížel k rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR [spisová značka] a [spisová značka], které shodně uzavřeli, že přípustná sjednaná míra smluvního úroku z úvěru či půjčky nesmí přesahovat dvoj až trojnásobek průměrné úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů v měsíci, kdy byla půjčka (resp. úvěr) poskytnuta tak, jak ji poskytovaly bankovní subjekty. Je-li tato hranice překročena, je na místě podle Nejvyššího soudu učinit závěr o neplatnosti sjednaného smluvního úroku co do výše pro rozpor s dobrými mravy. Uvedený závěr platí i pro posuzovanou věc. Soud shora uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru shledal absolutně neplatnými pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření první i druhé smlouvy, tj. v říjnu 2020 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 7,87 % a v březnu 2021 činila 6,97 %. Bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 23,61 % dle první smlouvy a 20,91 % dle druhé smlouvy. Je sice pravdou, že smluvní úroky byly dle smluvních podmínek stanoveny ve výši 15 % ročně v případě obou dvou úvěrových smluv, avšak při posuzování platnosti smluv musí soud posuzovat smlouvy jako celek s veškerými náležitostmi. V posuzované věci měl žalovaný vrátit podle první smlouvy částku 22 302 Kč ve 14 měsících, zahrnující jistinu a úrok (úrok byl sjednán ve výši 15 %, kapitalizovaný ve výši celkem 1 155 Kč) a poplatky (i s úrokem celkem ve výši 10 302 Kč) a podle druhé smlouvy částku 27 888 Kč ve 14 měsících, zahrnující jistinu a úrok (úrok byl sjednán ve výši 15 %, kapitalizovaný ve výši celkem 1 444 Kč) a poplatky (i s úrokem celkem ve výši 12 888 Kč). Je tedy zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec poskytnutých prostředků úrok a poplatky spojené s uzavřením smluv o úvěru přesahují v souhrnu trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období.7. V této souvislosti je třeba zohlednit závěry Ústavního soudu v nálezech sp. zn. [ústavní nález] a [ústavní nález], podle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. Na smlouvy o úvěru jako celek, uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jako na absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 588 o. z. pro zřejmý rozpor s dobrými mravy, když smlouvy svou podstatou směřují k navýšení odměn za poskytnuté úvěry, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením první i druhé smlouvy. Částky, které měl žalovaný uhradit, tak dosahují ve svém souhrnu téměř 86 % jistiny v případě první i druhé smlouvy. Žalobkyni tak z důvodu absolutní neplanosti smlouvy vznikl nárok na vrácení bezdůvodného obohacení. Jelikož žalovaný na obě dvě úvěrové smlouvy uhradila více, než činily jistiny úvěrů, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.