27 C 45/2025-17 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 774,44 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že jde o pohledávku na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, distančním způsobem prostřednictvím webových stránek žalobkyně poté co byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 26 500 Kč. Zároveň se žalovaný zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu s poplatkem za vyplacení úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené částky, a to do , datum, . Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 153,05 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. První splátka byla splatná dne 4. 12. 2024. Úvěr byl žalovanému vyplacen prostřednictvím bankovního převodu dne , datum, v částce 700 Kč a dne , datum, v částce 4 800 Kč. Žalovaný datum splatnosti splátek nedodržel a na svůj dluh ničeho neuhradil, a to ani přes zaslanou předžalobní výzvu ze dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a poučil ho o tom, že pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlasí. Jelikož žalobkyně souhlasila s tímto postupem již v žalobě a žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů.3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne , datum, (dále též jen „smlouva“) uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši až 26 500 Kč a žalovaný se naproti tomu podle čl. VII odst. 2 smlouvy zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 1,99 % z vyplacené tranše úvěru. Podle čl. VIII odst. 1 smlouvy se žalovaná zavázala žalobkyni uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a to až do zaplacení. Podle čl. VI smlouvy úrok z prodlení představoval 1,066 % denně a RPSN 1990,51 %. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně je zřejmé, že částka 700 Kč byla žalovanému vyplacena dne , datum, a částka 4 800 Kč byla žalovanému vyplacena téhož dne , datum, . Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Předžalobní výzva na žalovanou částku byla žalovanému podle podacího lístku zaslána dne , datum, .4. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.5. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Po zhodnocení provedených důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Soud se nejprve zabýval tím, zda sjednaná úvěrová smlouva z hlediska smluvních ujednání jako celku platným právním jednáním. Z obsahu smlouvy vyplývá, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 5 500 Kč, a žalovaný se jí naopak zavázal vrátit částku 12 621,39 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný musel být v tíživé situaci. Žalobkyně zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, žalobkyně do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka zaplatit nepřiměřeně velké navýšení, úrok ve výši 1,066 % denně, tedy 389,09 % ročně, RPSN 1990,51 %, a to za stavu, kdy obvyklá výše RPSN podle statistiky úrokových sazeb ČNB v listopadu 2024 činila 8,81 % ročně. Podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení RPSN 26,43 % ročně. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 4. 11. 2025 za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-488/11). Žalovaný měl žalobkyni uhradit zjevně nepřiměřeně vysoké náklady. V souhrnu měl žalovaná žalobkyni uhradit více jak dvojnásobek poskytnuté jistiny, jedná se o rozpor s dobrými mravy a současně o rozpor se zákonem, neboť předmětná úvěrová smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele žalované jakožto slabší smluvní strany.10. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., kdy žalovaný se na úkor žalobkyně plněním, které mu bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku 5 500 Kč, představující poskytnuté plnění. Dále má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na prokázanou upomínku k zaplacení dlužné částky. Žalobce předložil podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne 19. 6. 2025. Dne 24. 6. 2025 se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do tří dnů, tj. do 27. 6. 2025. Dne 28. 6. 2025 se již ocitl v prodlení. Ve zbytku byla žaloba výrokem II zamítnuta s ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.11. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle položky 2, bod 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 200 Kč a uložil jej výrokem III žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.13. Lhůta k zaplacení byla u výroků tohoto rozsudku stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.