8 C 364/2025-15 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou podanou nadepsanému soudu dne 30. 6. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 255 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že pohledávku za žalovanou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené se společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalované poskytla úvěr v celkové výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do , datum, . Žalovaná však dlužnou částku neuhradila, čímž se dostala do prodlení. Před podáním žaloby žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu, a to odesláním výzvy k plnění dne , datum, .2. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že předmětná pohledávka vymáhaná touto žalobou byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena žalobkyni, přičemž žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem žalobkyně ze dne , datum, ve smyslu § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který byl předán k poštovní přepravě téhož dne, jak je patrné z podacího lístku.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyzval žalovanou stranu, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala a žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní a ze žalobních tvrzení učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci. Soud zjistil, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne , datum, ve znění jejích dodatků č. , datum, mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč dne , datum, a ve výši 800 Kč a 1 200 Kč dne , datum, . Dané vyplývá z předloženého výpisu z běžného účtu na bankovní účet č. , č. účtu, , který žalovaná ve smlouvě o úvěru označila jako číslo svého bankovního účtu. Žalovaná se dle obsahu smlouvy zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 200 % ročně, když RPSN činila 537 %. Součástí smlouvy bylo též ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení. Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. Před podáním žaloby žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu dopisem ze dne , datum, odeslaného dle podacího lístku téhož dne, když splatnost byla žalobkyní stanovena v délce tří dnů.6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. je dáno, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle nálezu Ústavního soudu IV. US 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením o. z., ale především článku 36 Listiny.9. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 se uvádí: „Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“.10. Uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru soud shledal absolutně neplatnou pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva se příčí dobrým mravům jako celek, a je tak absolutně neplatná dle ustanovení § 588 věta 1. o. z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.11. Z obsahu smlouvy vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla relativně nízkou částku ve výši 10 000 Kč a zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, právní předchůdkyně žalobkyně do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka zaplatit nepřiměřené navýšení, tedy RPSN 537 % a úrok 200 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru se splatností od 1 do 5 let činil v květnu 2024 7,64 % ročně a RPSN 9,31 % (dle statistiky úrokových sazeb ČNB). Z výše úrokové míry a RPSN je zjevné, že tyto se vymykají obvyklým částkám, které by měl dlužník za poskytnutí prostředků věřiteli zaplatit. Dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení na úrok 22,92 % ročně a RPSN 27,93 %. Již s ohledem na uvedené navýšení u smlouvy o úvěru o desítky procent je nutno považovat smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, jsou nemravné celé smlouvy o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C 488/11).12. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku ve výši 10 000 Kč, na kterou žalovaná neuhradila ničeho. S ohledem na to, že smlouvu o úvěru soud shledal jako absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy jako celek, provedl soud vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Soud tak žalované uložil vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 10 000 Kč. Žalobě bylo dále z části vyhověno ohledně úroků z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na uplynutí třídenní lhůty k uhrazení dluhu stanovené v předžalobní výzvě k plnění ze dne 15. 1. 2025 doručené podle § 573 o. z. žalované dne , datum, v souladu s níž se žalovaná dnem , datum, ocitla v prodlení. Ve zbývající výši byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť byla-li smlouva shledána jako absolutně neplatná, nelze na jejím základě přiznat další žalobou požadovaná plnění.13. O nákladech řízení soud rozhodoval dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.