5 C 39/2026-31 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou podanou dne 19. 01. 2026 k soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 450 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, rámcovou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byla téhož dne uzavřena i smlouva o úvěru č. , hodnota, , podle níž žalobkyně poskytla žalobci peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, jež byly žalovanému zaslány dne , datum, na žalovaným uvedený účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit jistinu a smluvní úrok ve výši 1,2 % denně z jistiny za dobu čerpání úvěru v kapitalizované výši 5 400 Kč, a to nejpozději do , datum, . Na základě žádosti žalovaného mu byla prodloužena splatnost úvěru do , datum, . Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou žalobkyně kapitalizovala ke dni podání návrhu na částku 450 Kč. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil, a to ani základě předžalobní upomínky ze dne , datum, , která byla předána k poštovní přepravě dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní.3. Zdejší soud na den 11. 05. 2026 nařídil ústní jednání, ke kterému se dostavil zástupce žalobkyně. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil.4. Na základě provedených důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný podepsal s žalobkyní dne , datum, listinu označenou jako rámcová smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byla mezi smluvními stranami tentýž den podepsána i listina označená jako smlouva o úvěru č. , hodnota, , podle níž byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč zaslaná bezhotovostně na účet žalovaného č. , č. účtu, a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni nejpozději do , datum, jistinu, smluvní úrok ve výši 1,2 % denně z jistiny za dobu čerpání úvěru v kapitalizované výši 5 400 Kč, celkem tedy 20 400 Kč, a to nejpozději do , datum, , přičemž tato splatnost byla později ujednáním smluvních stran prodloužena do 20. 12. 2025. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 4 114 %. Pro případné prodlení žalovaného se splacením úvěru byla rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 15 000 Kč, která v kapitalizované výši od 21. 12. 2025 do dne podání žalobního návrhu činí 450 Kč. Soud vzal za nesporné tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně tak celkově požaduje, aby jí bylo přiznáno právo na uhrazení jistiny ve výši 15 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 450 Kč, smluvního úroku ve výši 5 400 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 21. 12. 2025 do zaplacení. Z přiloženého podacího lístku je patrné, že předžalobní upomínka ze dne , datum, byla podána k poštovní přepravě dne , datum, .5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebyl prokázán vznik závazkového vztahu v podobě úročné zápůjčky či úvěru podle § 2390 nebo § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru. Nad rámec těchto závěrů soud musí uvést, že nebylo ani prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18).9. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení.10. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů sice vyplývá, že si žalobkyně vyžádala od žalovaného listiny k prověření schopnosti splácet úvěr, nicméně z těchto listin vyplývá, že žalovaný podstatnou část finančních prostředků prosází prostřednictvím internetových sázek a vyrovnanou bilanci udržuje de facto pouze prostřednictvím mikropůjček. Soud má tedy za zjištěné, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 05. 03. 2020, sp. zn. C-679/18).11. I kdyby však bylo uzavření smluvního vztahu prokázáno, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, což soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. V žalobkyní předložené listině je obsaženo ustanovení obsahující závazek dlužníka původnímu věřiteli zaplatit částku sestávají z jistiny a úroků ve výši 5 400 Kč. V případě, že by byla smlouva uzavřena, jednalo by se o úroky ve smyslu § 2392 či § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Ujednání odpovídající úroku 438 % ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám upl