5 C 53/2026-20 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 02. 2026 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 525,69 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, s žalobkyní smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 44 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté prostředky společně s úrokem ve výši 0,933 % denně z čerpané částky. Zároveň se žalovaná zavázala zaplatit poplatek za vyplacení úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené částky a poplatek za sjednanou doplňkovou službu „, Anonymizováno, “ ve výši 109,80 Kč a za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 660 Kč. První splátka byla splatná dne , datum, a datum splatnosti celého úvěru bylo sjednáno ke dni , datum, . Úvěr byl žalované vyplacen prostřednictvím bankovního převodu na účet č. , č. účtu, v částkách 16 000 Kč, 12 500 Kč, 1 055 Kč a 1 443 Kč, celkově tedy ve výši 30 988 Kč. Žalovaná nehradila své závazky řádně a včas, pročež žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni , datum, , kdy žalovaný neuhradil ničeho ani přes zaslanou předžalobní výzvu ze dne , datum, . Nárok žalobkyně tak sestává z jistiny úvěru ve výši 30 998,75 Kč, poplatku za vyplacení úvěru ve výši 615,70 Kč, smluvního úroku ve výši 31 731,13 Kč, poplatku za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 84,18 Kč a poplatku za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 659,37 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala pasivní.3. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalovaná podepsala dne , datum, s žalobkyní listinu označenou jako smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka až do výše 44 300 Kč s možností postupného čerpání, a to bezhotovostně na účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 0,933 % denně z čerpané částky, poplatkem ve výši 1,99 % z vyplacené tranše úvěru a poplatky za sjednané doplňkové služby klidné spaní a presto ve výši 743,55 Kč, a to nejpozději do , datum, . RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 1 483,04 %. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně je zřejmé, že žalované byla vyplacena částka v souhrnné výši 30 988 Kč. Žalovaná na svůj dluh podle sdělení žalobkyně neuhradila ničeho. Předžalobní výzva na žalovanou částku ze dne , datum, byla žalované podle podacího lístku zaslána dne , datum, .5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a žalobkyní nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.9. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měla žalovaná z půjčených peněz žalobkyni zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že celková částka, kterou měla žalovaná vedle jistiny zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než zmíněné úroky ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.10. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 0,933 % denně z dlužné částky, ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 1 483,04 %, což je ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 8,5 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.11. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.12. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu v souhrnné výši 30 998 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit zbývající část jistiny dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.13. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne , datum, stanovila žalované třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalované. Žalovaná byl povi