8 C 128/2026-12 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou podanou dne , datum, k soudu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 25 386 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve znění dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, , na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši celkem 20 000 Kč, které byly žalované zaslány dne , datum, ve výši 14 700 Kč a dne , datum, ve výši 5 300 Kč, na žalovanou uvedený účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně uhradit jistinu a smluvní úrok ve výši 10 386 Kč, a to nejpozději do , datum, . Žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , jako postupitelem a žalobkyní jako nabyvatelem. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila.2. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).3. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaná podepsala dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , listinu označenou jako smlouva o úvěru č. , hodnota, , ve znění dodatku č. , hodnota, ke smlouvě ze dne , datum, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč zaslaná bezhotovostně na účet žalované č. , č. účtu, a žalovaná se zavázala zaplatit nejpozději do dvanácti měsíců jistinu a částku ve výši 5 % jistiny + úrok přirostlý za předchozích třicet dnů, a to v měsíčních splátkách každý třicátý den od načerpání úvěru do úplného splacení, tedy smluvní úrok ve výši 10 386 Kč. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 1141 %. Pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , kterým byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne , datum, . Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná neuhradila ničeho.4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18). Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalované zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 05. 03. 2020, sp. zn. C-679/18).5. I kdyby původní věřitel úvěruschopnost žalované prověřil řádně, jednalo by se i tak o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, což soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. V žalobkyní předložené listině je obsaženo ustanovení obsahující závazek dlužníka původnímu věřiteli zaplatit částku sestávají z jistiny a smluvního úroku ve výši 279,83 % ročně z jistiny, RPSN činila 1 141 %. Žalovaná by tak měla uhradit celkově 24 560 Kč. V případě, že by byla smlouva uzavřena, jednalo by se o úroky ve smyslu § 2392 či § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku 279,83 % ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 8 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.6. S ohledem na celkovou nerovnováhu sjednaných práv a povinností ve smlouvě v neprospěch spotřebitele (smluvní pokutu, náklady na vymáhání, oproti povinnosti věřitele poskytnout finanční prostředky, shledal soud smlouvu v celém rozsahu neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy.7. Žalov