8 C 65/2026-11 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou podanou dne 19. 02. 2026 k soudu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 18 626,90 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností , jméno FO, smlouvu o revolvingovém úvěru, a to prostřednictvím webové adresy www.ferratum.cz, na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslala žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet byl žalované v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – smlouva o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované následně zaslala na jí uvedené telefonní číslo , tel. číslo, , kterým žalovaná odsouhlasila uzavření smlouvy. Na základě takto uzavřené smlouvy měla poskytnout právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 18 626,90 Kč, které byly žalované zasílány průběžně na žalovanou uvedený účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně uhradit jistinu a úrok ve výši 0,4026 % denně z nesplaceného úvěru, a to nejpozději do , datum, . Žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem a žalobkyní jako nabyvatelem. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaná podepsala dne 20. 05. 2025 s právní předchůdkyní žalobkyně společností , jméno FO, , listinu označenou jako smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěrový limit do výše 10 000 Kč s možností postupného čerpání na účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala zaplatit jistinu a úrok ve výši 0,4026 % denně z nesplaceného úvěru, nejpozději do 20. 12. 2025. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 299,98 %. Pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně dodatků a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , kterým byla žalovaný vyzvána k vrácení dlužné částky. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne , datum, . Z tvrzení žalobkyně nevyplynulo, že by žalovaná cokoliv uhradila. Z přiloženého seznamu plateb však bylo zjištěno, že žalovaná načerpala v rámci úvěrového rámce celkem 13 397 Kč a uhradila celkem 13 397 Kč.5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, a nebyl tak prokázán ani vznik závazkového vztahu v podobě úročné zápůjčky či úvěru podle § 2390 nebo § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nad rámec těchto závěrů soud musí uvést, že nebylo ani prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18). Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů sice plyne, že právní předchůdkyně založila evidenční kartu žalované, kde jsou údaje o jejích příjmech a výdajích uvedeny, nicméně již není patrné, jak a zda vůbec tyto informace prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 05. 03. 2020, sp. zn. C-679/18).6. I kdyby však bylo uzavření smluvního vztahu prokázáno, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, což soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. V žalobkyní předložené listině je obsaženo ustanovení obsahující závazek dlužníka původnímu věřiteli zaplatit částku sestávající z jistiny a smluvního úroku ve výši 0,4026 % denně, tedy 146,946 % ročně z nesplaceného úvěru RPSN činila 299,98 %. Žalovaná by tak měl uhradit celkově 13 748 Kč. V případě, že by byla smlouva uzavřena, jednalo by se o úroky ve smyslu § 2392 či § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku 146,95 % ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v do